Má klient právo na špatné rozhodnutí?

Paní Věra stojí v bufetu domova pro seniory a ukazuje do vitríny: „Ten se šlehačkou, prosím. Ke kafíčku.“ Paní Věra má cukrovku. Ví to ona, ví to zdravotní sestra a ví to i pečovatelka, která ji do bufetu doprovodila. Ta teď stojí vedle a přemýšlí: „Mám paní Věru nechat, ať si dortík koupí? Nebo bych měla nějak zasáhnout?“

A je tu ještě druhý příběh. Před lety seděl u táboráku mladý muž na vozíku. Říkejme mu Honza. Ostatní si opékali buřty. Honza měl vážné potíže s polykáním a lékař mu doporučil mletou stravu. Honza si buřta u táboráku chtěl dát taky. Klidně i nakrájeného na kousky. Ale nedostal ho. Prý by to bylo příliš rizikové.

Možná znáte podobné situace z praxe. Všechny vedou k jedné otázce: má klient právo rozhodnout se jinak, než zní doporučení odborníků? Rozhodnout se v rozporu s názorem personálu? Rozhodnout se z jejich pohledu „špatně“? A co když si tak úplně neuvědomuje rizika, která mu hrozí?

Špatně podle koho?

Pro zdravotní sestru je dortík porušení diety a tím pádem chyba. Sestra chce, aby paní Věra byla co nejzdravější. To je dobrý úmysl.

Paní Věra to ale vidí jinak: „Jsem stará ženská. Kafe s dortíkem je jedna z mála věcí, na které se ještě těším.“ I to je pohled, který dává smysl. Paní Věra chce mít ze života ještě něco hezkého.

Ve hře jsou dvě představy o tom, co je pro paní Věru dobré. A tady je jádro věci: o životě paní Věry má rozhodovat paní Věra.

Ví, že má cukrovku. Ví, co občasný dortík udělá s jejím stavem. Z pohledu okolí se možná rozhoduje nerozumně, ale ví, o čem rozhoduje. Nerozumně se občas rozhodujeme všichni. Kouříme, pijeme alkohol, jíme pozdě večer, málo se hýbeme nebo jezdíme na kole bez helmy. Dalo by se říct, že nerozumná rozhodnutí patří k běžnému životu.

Respektovat neznamená mlčet

Respekt k rozhodnutí klienta neznamená pokrčit rameny a odejít. Ve Velké Británii se v takových situacích drží tří jednoduchých kroků:

1. Informovat klienta. Srozumitelně a klidně, v případě potřeby i opakovaně. Přesvědčit se, že paní Věra ví, co riskuje.
2. Respektovat rozhodnutí. Když se rozhodla, dortík je její.
3. Zmírnit riziko. Nabídnout, jak riziko snížit, aniž bychom jí vzali možnost rozhodnout se. Třeba navrhnout, ať si dá dortík raději po obědě, ne nalačno. Nebo menší kousek, pokud bude chtít. Nebo nabídnout dia zákusek.

Buřt, který Honza dostat nesměl

Vraťme se k táboráku. Honza znal své tělo líp než kdokoli z personálu. Věděl, že se může zadusit. Ale nechtěl sedět u ohně s kaší v misce, zatímco ostatní jedí buřty. Chtěl být jedním z party a táborák si doopravdy užít.

U ohně si buřta dát nesměl. Tak si ho obstaral potají, když už táborák končil. S jídlem mu pomohl jiný klient. Bez pečovatele, který by věděl, co dělat, kdyby se začal dusit. Zákaz riziko neodstranil. Naopak ho zvětšil. A vzal Honzovi kus jeho důstojnosti.

Jak mohl ten večer vypadat jinak? Promluvit si s Honzou předem. Říct mu na rovinu, co hrozí. A pak se domluvit, jak to udělat, aby riziko bylo co nejmenší: buřt nakrájet na malé kousky, sedět vzpřímeně, jíst pomalu a mít vedle sebe pečovatele, který ví, co dělat. Mletá strava by dál platila u běžných jídel. Buřt u táboráku by byl domluvená výjimka.

Hranice vlastního rozhodování

Paní Věra i Honza přesně věděli, co chtějí a o čem se rozhodují. Co když ale klient má demenci nebo mentální postižení?

O tom, jestli se člověk umí rozhodnout, nerozhoduje diagnóza. Posuzujeme vždy konkrétní rozhodnutí v konkrétní chvíli. Člověk s mentálním postižením nebo s demencí nemusí zvládnout smlouvu s bankou. Ale často moc dobře ví, jestli si chce dát dortík nebo třeba pivo.

Zajímavou inspiraci nabízí britský zákon o schopnosti rozhodovat (Mental Capacity Act). Jedna z jeho základních zásad říká, že člověk nesmí být považován za neschopného rozhodnout se jen proto, že se rozhodl nerozumně. Platí to pro každého, tedy i pro lidi s mentálním postižením nebo demencí.

Kdy je na místě zasáhnout? Když člověku hrozí vážné nebezpečí a zároveň ho člověk kvůli nemoci nebo postižení nedokáže rozpoznat. Důležité je, že tyto dvě podmínky musí platit zároveň.

U dezorientovaného člověka, který se v mrazu chystá vyrazit bez bundy ven, nemůžeme říct, že se tak rozhodl, a nechat ho jít. To je chvíle, kdy do rozhodování klienta musí vstoupit někdo další. Ale i v těchto případech platí, že je potřeba přihlížet k vůli klienta a zásah by měl být co nejmenší.

Rozhodovat, nebo doprovázet?

Pokušení rozhodnout za klienta bývá velké. Myslíme to dobře a chceme ho ochránit. Možná je ale lepší přijmout, že klient vidí věci jinak než my.

Paní Věra sama nejlíp ví, co jí dělá radost. I Honza věděl, co je pro něj důležité. Je to jejich život. Naší rolí není rozhodovat, kudy půjdou, ale jít kus cesty s nimi. A smířit se s tím, že někdy na své cestě půjdou jinudy, než bychom šli my.