Šesté pokušení v pomáhající profesi: Pocit přehnané odpovědnosti

„Nemůžu klientovi dovolit dát si pár piv, nemůžu mu dovolit chodit sám po městě, nemůžu mu dovolit utrácet peníze za hlouposti, protože jsem za něj odpovědný.“ Tyto a další podobné věty jsem slyšel mnohokrát, na nejrůznějších místech, v nejrůznějších situacích. Přehnaná odpovědnost se může stát pro člověka v pomáhající profesi jednou ze slepých uliček. A pokud v takové slepé uličce uvízneme, výsledkem může být frustrace, pocit vyčerpání a vyhoření. Přehnaná odpovědnost se stane břemenem, které zatěžuje a omezuje nejenom pracovníka, ale i klienta.

Vztah s klientem si můžeme představit jako plavbu po živé plynoucí řece. Řeku ohraničují dva břehy. A žádný vodák nechce se svojí lodí narazit do břehu a vyklopit se. Jeden nebezpečný břeh je neodpovědnost, lehkomyslnost, přílišná svobodomyslnost. Na tomto břehu číhá zmatek, chaos a také ohrožení klienta. Tomu se samozřejmě chceme vyhnout. Na druhém břehu vládne přehnaná odpovědnost. Ta snadno vede k nadměrné kontrole, k ovládání klienta a k omezování jeho práv ve jménu zdraví a bezpečí. Na tomto břehu vládnou strnulá pravidla, život se vytrácí a je tu dost neveselo. Najít zdravou míru odpovědnosti vyžaduje umění vyhnout se jedné i druhé krajnosti.

Drobná zrada spočívá v tom, že odpovědnost vypadá na první pohled jako starostlivost. A co by mohlo být špatného na tom, že máme o někoho velkou starost? Problém nastává ve chvíli, kdy kvůli svému pocitu odpovědnosti začínám kontrolovat a ovládat klienta. Začínám mu říkat, co má a nemá dělat, co smí a nesmí, co je pro něj bezpečné a dobré. Zdánlivě to dělám v jeho nejlepším zájmu. Ale je to opravdu tak?

Co se doopravdy skrývá za přehnaným pocitem odpovědnosti? Někdy to může být jednoduše nedostatek informací. Pracovník v sociálních službách snadno podlehne dojmu, že je zkrátka za všechny odpovědný. Cokoliv se stane, bude nakonec jeho vina. To je ale opravdu velký omyl.

Často jsou s pocitem přehnané odpovědnosti spojeny i důvody vnitřní. Je to především strach. Strach, že se přihodí něco špatného, když nechám věcem volný průběh. Nedůvěra, že věci dopadnou dobře. Nedůvěra, že si klient poradí. Že to zvládne i beze mne. Je to přesvědčení, že svět je v zásadě nebezpečné místo. Přesvědčení, že může-li se co pokazit, určitě se to pokazí. Z toho všeho plyne potřeba mít věci pod kontrolou. Potřeba neustále zasahovat. Potřeba o všem vědět. Potřeba říkat lidem, co mají dělat. Potřeba chránit je i proti jejich vůli. A někdy, bohužel, se za přehnanou odpovědností skrývá také potřeba někoho ovládat. Potřeba manipulovat s lidmi okolo sebe.

Rád jezdím na koni a napadá mě jedno přirovnání. Občas se stane, že se na vyjížďce v lese kůň něčeho lekne a začne se plašit. Instinktivně přitáhnete otěže, abyste získali nad situací a nad koněm kontrolu. Fajn. Ale co je potřeba udělat dál? Co nejdřív zase otěže povolit. Pokud otěže zůstanou napnuté, kůň bude také napjatý, nespokojený a náchylnější provést nějakou nepříjemnost. A jezdec bude za chvíli vyčerpaný přetahováním s koněm. Kůň i jezdec budou otrávení. Ale povolit otěže v nepříjemné situaci vyžaduje důvěru. Důvěru v koně, v jeho schopnosti a v jeho dobrou vůli. Důvěru v to, že se naše spolupráce bude dařit i bez přehnané kontroly (bez přehnaného tahání za otěže). Ochotu připustit určité riziko (ano, můžu i spadnout a natlouct si). Tato důvěra a ochota nakonec vede k tomu, že kůň se uklidní a jízda začne být harmonická, radostná a také bezpečná. A už mnohokrát se mi potvrdilo, že co funguje s koňmi, funguje výborně i s lidmi.

Jak tedy najít zdravou míru kontroly a odpovědnosti? Možná pomůže nejprve obrátit pohled dovnitř. Prozkoumat svoje vnitřní obavy, strachy a pocit ohrožení. Prozkoumat svoji touhu mít věci pod kontrolou. Přiznat si, že svojí přehnanou odpovědností vlastně nikomu moc neprospívám. A že chci chránit nejenom klienta, ale vlastně také sám sebe. A pak můžu pomalu začít trénovat „povolování otěží“. Samozřejmě je lepší začít s poměrně nevinnými situacemi, kdy nejde nikomu o život. Co se stane, když nechám klienta udělat jeho vlastní rozhodnutí a nebudu zasahovat? Co se stane, když ho nechám udělat něco malinko „nebezpečného“? Co se stane, když ho nechám udělat něco, s čím tak úplně nesouhlasím? A co se stane, když si řeknu, že je to vlastně jeho věc a ne moje? Možná to bude to nejlepší, co můžu udělat pro svého klienta i sám pro sebe.