Sedmé pokušení v pomáhající profesi: Dokonalost

„Buď dokonalý. Dělej všechno na sto procent. Chyby se neodpouští. Všechno, co děláš, musí být perfektní. Mohlo to být lepší.“ Toto je hlas jednoho z pěti vnitřních poháněčů, které popsal známý americký psycholog Taibi Kahler.

Tito poháněči jsou podle Kahlera jakési vnitřní mentální programy. Jde o vnitřní přesvědčení, která vznikají v dětství, ale ovlivňují náš život i v dospělosti. A jedno z těchto přesvědčení zní: aby mě ostatní přijímali a uznávali, musím být dokonalý. To, co dělám, musí být perfektní. Nesmím si dovolit žádnou chybu. Pro člověka s tímto vnitřním poháněčem je nedokonalost nebezpečná. Součástí jeho přesvědčení je totiž předpoklad, že když budu nedokonalý a budu dělat chyby, ostatní mě odmítnou a nebudou mě mít rádi. Zdá se vám to trochu nerealistické? Nezapomeňte, že tato přesvědčení vznikají v dětství a jsou formována dětským vnímáním reality. Ovlivňují nás ne skrze rozum a logiku, ale skrze naše pocity a emoce.

Je jasné, že být dokonalý a podávat bezchybný výkon stojí spoustu energie. Skutečnost je taková, že všechno nemůže být uděláno dokonale. Kdo se však nedokáže smířit s vlastní nedokonalostí, tak zbytečně trpí. A trpí často i jeho okolí. Žít nebo pracovat vedle někoho, kdo je dokonalý, bývá náročné. Okolí často velice ocení, když takový člověk projeví občas i svou nedokonalost.

Dokonalý pracovník

Jak vypadá dokonalý pracovník v sociálních službách? Je vždycky milý. Všechno zvládne. Každému pomůže. Každý problém vyřeší. Nikoho neodmítne. Pro každého má pochopení. Všechno má v pořádku. Jeho klienti jsou spokojení, rozvíjejí se, osamostatňují se. Takový popis vypadá spíše jako karikatura, že ano?

Život se odehrává v polaritách. Abychom si uchovali duševní zdraví, je potřeba se vyrovnat i s „nedokonalými“ myšlenkami a pocity, které každý čas od času zažívá. Nechuť, vztek, averze, odpor ke klientovi, lenost… Jednou ze strategií je takové pocity a myšlenky v zárodku potlačit. Ale to je velmi náročné a časem to může vést až ke stavu vyhoření. Daleko lepší je tyto pocity přijmout a uznat. I toto je moje součást. Být nedokonalý je lidské.

Dokonalá sociální služba

Víte, jak se podle mého soukromého názoru pozná dobrá sociální služba? Není dokonalá! Je tam například tak trochu nepořádek. Takový ten příjemný nepořádek, který vzniká na místech, kde spolu lidé žijí. Drobný nepořádek, který dává prostoru pocit příjemné zabydlenosti. Překvapuje mě, kolik pobytových služeb naopak vypadá, jako kdyby právě před pěti minutami skončil generální úklid. Vše se blýská, nikde se nic nepovaluje, ve vzduchu se vznáší vůně saponátu. Dojem z úklidu je perfektní. Ale prostor působí neútulně, nezabydleně a člověk se v něm necítí moc dobře.

Touha po ocenění

V poslední době jsem několikrát navštívil různé sociální služby, kde proběhla inspekce nebo jiná kontrola. A opakovaně jsem se setkal s tím, že pro pracovníky to byl silně frustrující a emočně náročný zážitek. Často v lidech zůstal pocit zklamání, nespravedlnosti, nepochopení a také nedocenění toho, co dělají. Úplně tyto pocity chápu. Zážitky, které pracovníci popisovali, opravdu nebyly příjemné. Ale vycítil jsem za tím také nenaplněné očekávání, že nás inspektoři pochválí. Že ocení naši práci. A místo toho se stal přesný opak.

Snaha o přehnanou dokonalost s sebou nese přehnanou touhu po ocenění. I když je ta touha nevyslovená, neuvědomělá. Samozřejmě je důležité, aby naší práci někdo ocenil. Třeba vedoucí by to měl dělat pravidelně. Ale má to i své hranice. Příliš velká touha po ocenění může nakonec vést k velkému zklamání a někdy až k vyhoření. Možná, že když objevíme kouzlo nedokonalosti a spřátelíme se s vlastními chybami, tak nás potom ani nejrůznější kontroly a inspekce nevyvedou z klidu.

Musím se přiznat, že i tento článek se mi zdá takový nějaký nedokonalý. A víte co? Nebudu ho třikrát přepisovat, nechám ho, jaký je. Třeba to tak bude lepší. A pokud chcete, můžete do komentářů napsat vaše vlastní zkušenosti s dokonalostí a nedokonalostí nebo cokoliv, co vás k tomuto článku napadne. Těším se!