Snažíte se klienty někam posouvat? Možná děláte velkou chybu!

Docela často slýchám od pracovnic v sociálních službách větu: chceme, aby se klient někam posunul. Když tato slova zaslechnu, tak zpozorním. Snaha klienta někam posouvat může totiž mnohdy přinést daleko více škody než užitku. A stojí také za to položit si otázku: je vůbec úkolem sociální služby klienty někam posouvat?

Skrytá past ve slově chceme

První problém je spojený se slovem chceme. My pracovníci chceme. Máme určitou představu, co by měl klient dělat a co je pro něj dobré. Ovšem je to naše představa, náš pohled na věc. Je to naše cesta, po které chceme klienta vést. A občas se zapomínáme zeptat, co vlastně chce sám klient?

Když vedeme klienta po naší cestě, tak zpočátku se může zdát, že všechno jde skvěle. Časem se ale obvykle objeví problémy. A nakonec zjistíme, že naše snaha klienta někam posunout nepřinesla kýžené ovoce. Posunout člověka někam, kam sám nechce, je totiž prakticky nemožné.

Hledám práci. Nebo spíš ne

Roman je klient jedné sociální služby a hledá si práci. Když se ale člověk zeptá, jak moc Roman skutečně o práci stojí, tak vyjde najevo, že vlastně ani moc ne. Že je to spíš pracovník, který by byl velice rád, kdyby si Roman práci našel. Určitě si dovedete představit, jak moc je pravděpodobné, že Roman skutečně začne pracovat, a hlavně že si práci udrží.

Jiná situace nastává, když klient skutečně sám chce něco řešit, chce nějakou změnu nebo se chce v něčem zlepšit. Pracovník pak není v roli hybatele, ale pomáhá klientovi v tom, co sám chce. Pomáhá mu najít svou vlastní cestu. Někdy to chce pevné nervy, protože pracovníkovi se nemusí tak úplně líbit, jakou cestu si klient zvolil. Může se zdát, že existuje lepší a rychlejší cesta. Proto je velké umění setrvat v roli průvodce a respektovat, že klient chce jít svou vlastní cestou.

Posouvat nebo doprovázet

Mezi pracovníky v sociálních službách je celkem rozšířená představa, že by se klienti měli neustále někam posouvat. Že když se klient neposouvá, tak to znamená, že sociální služba funguje špatně. Ale je to opravdu tak? Součástí partnerského přístupu ke klientovi je také respekt k tomu, že se nikam posouvat nechce.

Existuje celá řada intervenčních sociálních služeb, kde cílem je pomoci vyřešit klientovi určitý konkrétní problém. Zde je určitě žádoucí, aby k nějakým posunům došlo. Ale vedle toho je tu množství sociálních služeb, které lidé využívají dlouhodobě a které doprovázejí klienty na určité části jejich životní cesty. Pomáhají jim žít pokud možno běžným způsobem života. A zde je snaha o neustálé posouvání mnohdy kontraproduktivní.

Představme si například člověka na vozíku, který párkrát v týdnu využívá službu osobní asistence. Tato služba mu pomáhá zvládat různé nástrahy každodenního života. Klient této služby se samozřejmě může chtít v něčem posunout a sociální služba ho v tom ráda podpoří. Ale také může být spokojený s tím, jak v současnosti žije a nemá potřebu se v ničem posouvat. Například mnoho starších lidí chce mít svůj klid a po žádných posunech netouží. A je skvělé, když to pracovníci respektují.

Abych to uzavřel: sociální služba by měla klienta spíše doprovázet než za každou cenu stále někam posouvat. A pracovníci v sociálních službách by se měli cítit víc jako průvodci než jako posunovači na vlakovém nádraží.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.