Můžu to říct nahlas? O důvěře, odvaze a vzájemné podpoře v týmu

Každý z nás zná ten pocit, kdy váháme, jestli něco říct. Co když budu vypadat hloupě? Co když mě někdo zesměšní? Co když si ostatní pomyslí, že jsem neschopná?

V pracovních týmech – a obzvlášť v sociálních službách – se s takovými obavami setkáváme častěji, než bychom si možná přáli. A právě proto má smysl mluvit o psychologickém bezpečí v práci. Co to vlastně je a proč je tak důležité?

Co je psychologické bezpečí na pracovišti

Pojem psychologické bezpečí zavedla profesorka Harvardovy univerzity Amy Edmondson. Popisuje jím atmosféru v týmu, kde se lidé nebojí mluvit a projevit se i v náročných a citlivých situacích. Znamená to, že:

  • Mohu říct, co si myslím, i když je to nepříjemné nebo citlivé.
    Například když mám jiný názor na práci s určitým klientem nebo když potřebuju říct, že něco nefunguje – i tyto věci mohu říct bez obav a pocitu strachu.
  • Nebojím se přiznat chybu nebo požádat o pomoc.
    Když chyby ze strachu skrýváme, můžou se opakovat nebo dokonce ohrozit klienty. Ale pokud je umíme pojmenovat bez strachu z postihu, můžeme se z nich společně učit.
  • Vím, že když se ozvu, nebudu ztrapněna ani potrestána.
    Klíčová je jistota, že když přijdu s nějakým postřehem, názorem nebo nápadem, ostatní můj názor nebo nápad budou brát vážně a nebudou mě odsuzovat.

Psychologické bezpečí neznamená, že je v týmu vždy klid a harmonie. Znamená ale, že i v napjatých chvílích se můžeme ozvat a projevit – bez strachu z posměchu, kritiky nebo trestu.

Práce v sociálních službách není jen o výkonech a úkolech. Stojí na vztazích, důvěře, emocích. Setkáváme se s lidmi, kteří jsou v těžké životní situaci a často cítí zranitelnost, nejistotu a obavy. Aby pracovník mohl být pro klienta pevnou oporou, musí se cítit jistě a bezpečně ve svém týmu. Bez pocitu bezpečí a bez podpory od kolegů, kolegyň i nadřízených nemůže svoji práci dělat dobře a naplno.

Cítíte se ve svém týmu bezpečně?

Zkuste si odpovědět na následující otázky:

  • Cítím se v práci vítaná a přijímaná taková, jaká jsem – i když mám třeba špatný den nebo nejsem ve formě?
  • Cítím se v týmu bezpečně, když potřebuji říct svůj názor – i když je jiný než názor ostatních?
  • Mohu přiznat chybu nebo nejistotu, aniž bych se bála, že mě někdo shodí nebo odsoudí?
  • Mám zkušenost s tím, že vedoucí naslouchá lidem v týmu, bere připomínky vážně a reaguje vstřícně?
  • Cítím, že mohu říct „nevím“, „potřebuju pomoc“ nebo „tohle je na mě moc“ – bez obav, že mě druzí budou negativně posuzovat?
  • Na společných poradách lidé nemlčí, nebojí se mluvit, vyjadřují své názory a zapojují se do diskuse?
  • Mám v týmu alespoň jednoho člověka, za kterým mohu jít, když se necítím dobře nebo něco potřebuji sdílet?

Jestli u většiny otázek vaše odpověď zní ano, je to s psychologickým bezpečím ve vašem týmu dobré. Pokud jste se ale častěji klonili spíše k záporné odpovědi, je potřeba na pocitu bezpečí ve vašem týmu zapracovat.

Co pro psychologické bezpečí může udělat každý z nás

Nemusíme čekat, až se něco změní „shora“. Psychologické bezpečí začíná v drobných každodenních situacích. Každý z nás k němu může přispět.

  • Naslouchejme s respektem. Nechme kolegyni domluvit, nedávejme nevyžádané rady, nehodnoťme její nápady. Dáme tím najevo, že to, co říká, nás zajímá a bereme to vážně.
  • Ptejme se druhých na jejich názor. Zajímejme se o pohledy druhých: „Co si o tom myslíš ty?“, „Napadá tě něco jiného?“, „Jak to vidíš ty?“ I tišší kolegové a kolegyně mají často důležité postřehy, jen potřebují víc prostoru.
  • Sdílejme nejistotu i chyby. Když dokážeme přiznat, že si s něčím nevíme rady, nebo že se nám něco nepovedlo, vytváříme atmosféru, ve které je i pro druhé snadnější sdílet své nezdary. Je skvělé, když i vedoucí dokáže přiznat svoji chybu nebo omyl.
  • Oceňujme otevřenost. Říct nahlas nepříjemnou věc často vyžaduje odvahu. Krátká věta jako „Díky, že jsi to řekla“ nebo „To jsi řekla dobře“ může podpořit důvěru a větší otevřenost lidí v týmu.
  • Vyhýbejme se pomluvám a zlehčování. Ironie, zlehčování a „vtípky“ na cizí účet narušují důvěru. I o nepřítomných členech týmu mluvme tak, jako by u toho byli.
  • Respektujme rozdílné názory. Nemusíme vždy s každým souhlasit, ale můžeme druhým naslouchat bez předsudků a se snahou pochopit jejich pohled.

Psychologické bezpečí není něco, co zařídí vedení nebo nějaké školení. Je to něco, co vytváříme společně v každodenních situacích, rozhovorech, reakcích a gestech. Každý z nás má na atmosféru v týmu vliv. Každé „děkuji“, každé trpělivé naslouchání, každý projev zájmu, každé přiznání chyby bez strachu – to všechno vytváří atmosféru bezpečí a důvěry.

Když se v práci cítíme bezpečně, můžeme být víc sami sebou. A díky tomu můžeme být lepší oporou pro ty, kterým každý den pomáháme.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Přihlaste se

na jeden z oblíbených akreditovaných kurzů

Zjednodušujeme

individuální plánování

Program Joplan vám přináší snadný způsob, jak vytvářet jednoduché, přehledné a kvalitní individuální plány. Ulehčete si práci ještě dnes!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů