Když klient nechce nic dělat: 5 způsobů, jak ho smysluplně zapojit

Petr je klientem domova pro osoby se zdravotním postižením. Ráno mu pracovníci připraví snídani, nachystají oblečení, ustelou postel. Po snídani ho pozvou do aktivizační dílny. Nabídnou mu vystřihování a malování nebo práci s hlínou. Petr odmítne. Pracovníci si povzdechnou: „On nemá o nic zájem. Nejradši by nedělal nic.“

Ale možná by zájem měl. Kdyby mohl společně s údržbářem dělat chlapskou práci, to by se mu líbilo. Kdyby si mohl sám vyprat oblečení, které má dnes na sobě a pak ho pověsit na sušák. Kdyby mohl nakrájet cibuli do guláše, který bude dnes k obědu. Nebo kdyby mohl jet autem na velký nákup a tam si sám vybrat, co bude mít zítra k snídani. Třeba by právě tehdy měl pocit, že jeho den má smysl.

Co je to aktivní podpora

Možná by Petr uvítal přístup, který se nazývá aktivní podpora zaměřená na člověka (Person-Centred Active Support). Tento přístup vznikl ve Velké Británii jako odpověď na odosobněný způsob péče v institucích. Jeho cílem je umožnit lidem s různou mírou postižení, aby se mohli co nejvíce zapojit do běžného života – a nebyli jen pasivními příjemci péče.

Za tímto přístupem stojí mimo jiné Jim Mansell a Julie Beadle-Brown z britského Tizard Centre, jejichž výzkumy a metodiky změnily fungování mnoha služeb i postoj pracovníků k lidem, o které pečují.

Zásady poskytování aktivní podpory

1. Každý člověk se může zapojit: každý, bez ohledu na míru postižení, se může účastnit smysluplných činností, pokud je podpora dobře nastavená.

Příklad: I člověk s těžším postižením se může v chráněné dílně zapojit do výroby nakládaných hermelínů tak, že sýry vybaluje z alobalu.

2. Podpora má být aktivní a přiměřená: poskytujeme takovou míru pomoci, která umožní člověku činnost zvládnout, ale neuděláme ji za něj.

Příklad: Klient si nedokáže sám připravit čaj, ale může si s pomocí pracovníka nasypat čaj do konvice a stisknout tlačítko na varné konvici.

3. Podpora je individualizovaná a plánovaná: aktivity se plánují podle zájmů, schopností a preferencí daného člověka.

Příklad: Klient se nezapojuje do vaření, protože vaří nerad, ale baví ho skládat nádobí do myčky a vynášet koše.

4. Každý okamžik je příležitostí: i běžné denní činnosti (jídlo, hygiena, uklízení) jsou příležitostí ke smysluplnému zapojení.

Příklad: Místo toho, aby pracovník připravil klientovi snídani, nabídne mu, aby si sám vybral marmeládu a pomohl s namazáním rohlíku.

5. Okamžitá a pozitivní zpětná vazba: lidé potřebují vědět, že to, co dělají, má smysl a že se jim to daří. Pracovník chválí a posiluje každý pokrok.

Příklad: „Díky za skvěle utřený stůl!“

6. Dobrá týmová spolupráce: všichni členové týmu musí postupovat jednotně, aby podpora byla srozumitelná a stabilní.

Příklad: Když jeden pracovník podporuje klienta, aby si ustlal postel, a druhý to udělá místo něj, klient je zmatený a demotivovaný.

Aktivita jako součást každodenního života

Často máme tendenci dělat běžné činnosti za klienta – protože je to rychlejší, jednodušší, efektivnější. Jenže tím mu bereme to nejpodstatnější: pocit, že má svůj den ve svých rukou, že dělá něco užitečného a že se podílí na vlastním životě. Navíc když má klient od personálu zajištěné jídlo, úklid, praní a další základní věci, má pak spoustu volného času. A vzniká potřeba tento čas nějakým způsobem vyplnit.

V mnoha sociálních službách se běžně nabízí tzv. aktivizační programy – výtvarné dílny, cvičení, společenské hry apod. Ačkoli úmysl je dobrý, často se stává, že mnozí klienti o tyto činnosti nejeví zájem, odmítají je nebo se jich účastní jen pasivně. Důvod je jednoduchý: nevidí v nabízených aktivitách smysl. Tyto aktivity nejsou propojené s jejich reálným životem, s tím, co mají rádi, co potřebují nebo co je pro ně osobně důležité.

Přístup založený na aktivní podpoře nabízí jiný pohled. Nepřistupuje k aktivizaci jako k oddělenému „programu“, ale jako k přirozené součásti každého dne. Místo toho, aby klient dostal nabídku účastnit se aktivizační činnosti, může být jednoduše zapojen do toho, co se právě děje – podílet se na přípravě jídla, vybrat si oblečení, pomáhat zalít květiny, dát prádlo do pračky nebo se účastnit nákupu. Takové činnosti nejsou samoúčelné a dávají klientovi pocit, že se podílí na něčem potřebném. Nejsou uměle vymyšlené, ale jsou přirozenou součástí běžného dne.

Je také na místě dodat, že řada klientů má jen malou potřebu se do různých věcí zapojovat. Preferují trávení času v klidu a soukromí a je správné to respektovat. U každého je vhodné hledat míru zapojení, která danému člověku vyhovuje.

Pět konkrétních kroků, kde začít

1. Zastavte se před každou činností a zeptejte se: Co z toho může udělat klient sám?

Klient nemusí zvládnout celou činnost. Ale může si nachystat ručník, vybrat si oblečení, přidržet přehoz na postel, vyndat máslo z lednice, odnést špinavé nádobí. Zásada zní: Nedělám to za něj, dělám to s ním.

2. Začněte malými, každodenními situacemi

Není potřeba speciální program ani výjimečný den. Všední chvíle jsou nejlepší příležitost. Příklad: „Chceš pomoct namazat rohlík?“ místo „Namazala jsem ti rohlík.“

3. Dávejte klientovi prostor k rozhodování – i v maličkostech

Výběr z několika variant je vždycky lepší, než jedna jediná možnost. „Chceš si obléct svetr, nebo mikinu?“ „Chceš se osprchovat teď nebo až večer?“ Klient se učí, že na jeho názoru záleží a je respektován.

4. Přizpůsobujte styl podpory konkrétnímu člověku

Někdo potřebuje ukázat, jiný potřebuje poradit, další potřebuje, aby někdo udělal první krok a pak se přidá. Jde o to najít přiměřenou míru podpory – ne příliš málo, ne příliš mnoho.

5. Dívejte se na svět klientovýma očima

To, co je pro vás rutina, může být pro klienta nová zkušenost, výzva nebo zajímavá činnost. Například uklízení může být nuda – nebo může přinášet pocit uspokojení: „zvládnu něco udělat sám a je to vidět.“

Zkusme přistoupit ke každé běžné situaci s otázkou: Co může klient udělat sám? Co můžeme udělat spolu? Aktivní podpora zaměřená na člověka není jen metoda. Je to způsob, jak vidět druhého člověka – jako někoho, kdo má právo rozhodovat se, tvořit, chybovat i uspět. Není to metoda. Je to život.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.