Konec zbytečných cílů v individuálních plánech

Možná znáte ten pocit. Sedíte s klientem u individuálního plánu a hledáte cíle. Pan Novák se více zapojí do nabízených aktivit. Paní Horáková si chce udržet soběstačnost v péči o sebe. Cíle jsou stanovené, termíny zapsané. Ale má to vůbec cenu?

Bude pan Novák díky novým aktivitám spokojenější? Bude se paní Horáková cítit více jako doma? Na tohle se individuální plán často neptá. A to je problém.

K čemu jsou cíle dobré a k čemu ne

Cíle v plánu zachytí, co služba udělala. Dobře poslouží jako doklad pro inspekci nebo pro vykázání činnosti. Ale sám o sobě nám cíl většinou neřekne, jestli člověk žije život, který považuje za dobrý, smysluplný a důstojný.

Vezměte si konkrétní příklad. Cíl pana Nováka zní: „Zapojit se 2× týdně do skupinové aktivizace.“ Pan Novák tam chodí. Ale sedí tam tiše v rohu, protože ho aktivita moc nezajímá a raději by si povídal o fotbale. Cíl je splněn. Ale má takový cíl pro pana Nováka skutečný přínos?

Nebo jiný příklad. V plánu stojí: „Zachování soběstačnosti při oblékání.“ Pečovatelka ale ví, že paní Horáková se každé ráno s oblékáním trápí. Možná by uvítala větší pomoc, ale je jí to trapné a nechce být na obtíž. Žádný cíl tohle nezachytí.

Ve vyspělých evropských zemích si tenhle problém uvědomili. Pomalu mění způsob, jakým o individuálním plánování přemýšlejí. Důraz se přesouvá od plnění cílů ke kvalitě života. Cíle přestávají být to hlavní. Jsou jen jedním z nástrojů. Převládá myšlenka, že hlavním smyslem plánování je pomoci žít člověku život, který on sám považuje za dobrý a kvalitní.

Jiná otázka na začátku

Celá změna začíná tím, že si tým přestane pokládat otázku: „Jaké cíle stanovíme?“ Místo toho se můžeme zeptat: „Jak chce tento člověk žít? Co je pro něj důležité? Co je pro něj dobrý život? Co od nás potřebuje, aby mohl žít spokojeně?“

Zdá se to jako drobný posun. Ve skutečnosti je to zásadní obrat.

Když se ptáte na cíle, skoro automaticky myslíte na deficity – co člověk neumí, co se zhoršilo, co je potřeba napravit nebo udržet. Když se ptáte na jeho život, začnete přirozeně přemýšlet jiným způsobem: Co tomuto člověku dělá radost? S kým rád tráví čas? Co ho trápí a z čeho má obavy? Co mu udělá hezký den a co naopak špatný?

Individuální plán se stává mapou, která pomáhá týmu orientovat se v životě konkrétního člověka a zvolit ten správný přístup.

Jiná otázka na konci

Když po pár měsících vyhodnocujete plán, místo otázky „kolik cílů bylo splněno“ si zkuste v týmu říct: „Jak se u nás panu Novákovi žije? Tráví své dny tak, jak by chtěl? Cítí, že ho ostatní respektují? Může rozhodovat o věcech, které se ho týkají? Necítí se osamělý?“

Toto je jiné měřítko úspěchu. Úspěch už není „cíl byl splněn“. Úspěch je, že pan Novák si tenhle týden promluvil s někým o fotbale. A že se nemusel účastnit aktivit, které ho nebaví. Úspěch je, že paní Horáková řekla, co by chtěla k snídani, a opravdu to dostala. A někdo jí pomohl s oblékáním přesně tak, jak potřebuje.

Dobrá péče se nepozná podle toho, že máme všechny cíle splněné. Mnohem důležitější je, že člověk i přes své postižení nebo vysoký věk může žít tak, jak sám chce, podle svých vlastních představ.

---

Chcete se o individuálním plánování dozvědět víc? Zvu vás na akreditovaný kurz Jak dobře individuálně plánovat. Více informací najdete ZDE.