Co dělat, když klient nemá žádný cíl

Než se začneme zabývat klienty sociálních služeb a jejich cíli, rád bych nejprve položil jednu otázku přímo vám. Máte na letošní rok stanovený nějaký svůj cíl? Máte sami pro sebe naplánovaný cíl, který chcete do jara nebo do léta splnit?

Často tuto otázku kladu účastníkům kurzu individuálního plánování. Lidé, kteří mají nějaký svůj cíl, bývají ve výrazné menšině. Plyne z toho jasné zjištění. Stanovování a plnění cílů není samozřejmou součástí běžného dospělého života. I když někteří lidé tak činí, většina dospělých lidí si cíle pravidelně nestanovuje.

Dost zvláštní představa

V sociálních službách se vžila představa, že každý klient si musí stanovovat, plnit a dosahovat stále nové a nové cíle. Není to trochu zvláštní? Jedním z hlavních úkolů sociální služby je pomáhat lidem žít běžným způsobem života. Žít podle svého. A jak jsme si ukázali, neustálé plnění cílů k běžnému způsobu života rozhodně nepatří.

Existují sociální služby, které pomáhají klientům řešit nějaký konkrétní problém. A když je problém vyřešen, služba končí a člověk již svůj život zvládá sám. V tomto typu služeb důraz na stanovení a dosahování cílů dává smysl.

Řada sociálních služeb ale funguje odlišným způsobem. Různé pobytové služby, asistenční služby, ale i denní centra a stacionáře často pomáhají klientům dlouhodobě bez vidiny, že se klient jednoho dne zcela osamostatní a po zbytek života již žádnou sociální službu nebude potřebovat. V tomto typu služeb u mnoha klientů nedává smysl vymýšlet stále nové cíle.

Něco tam přece napsat musím

Spousta pracovníků a pracovnic má pocit, že je chyba, když klient nemá stanovený nějaký cíl. Jejich vedoucí jim říká: musíte mít v plánu klienta cíl. A za pár měsíců další. Ale mnoho klientů si cíle stanovovat nepotřebuje a nechce. Co teď?

Pracovník je ve zdánlivě neřešitelné situaci. Klient žádný cíl nechce a něco se do toho plánu napsat musí. Co s tím? Častým řešením je, že pracovník něco vymyslí, aby kolonka cíl nezůstala prázdná. Výsledkem je, že individuální plány mnoha klientů jsou plné zbytečných a formálních cílů. Takové plány jsou bohužel úplně k ničemu.

Smutné na tom je, že když se hlavním úkolem při individuálním plánování stane vymýšlení cílů, snadno se pak přehlednou věci, které jsou pro klienta skutečně důležité.

Jde to i bez cílů

Povinnost stanovovat a plnit s klienty stále nové a nové cíle ve skutečnosti nenajdeme ani v zákoně o sociálních službách, v příslušné vyhlášce či ve standardech kvality. Ano, na slovo cíl občas v těchto dokumentech narazíme. Dozvíme se například, že poskytovatelé jsou povinni „plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby“.

To je zcela správné a je to základ individuálního přístupu ke klientovi. Musíme nejprve zjistit, co klient chce (a zda vůbec opravdu chce službu využívat) a pak v souladu s přáními klienta můžeme naplánovat, jak bude služba probíhat. A po čase pak musíme vyhodnotit, nakolik se daří přání, potřeby a cíle klienta naplňovat.

Někteří klienti mají jasné cíle, u jiných se individuální plánování zaměřuje spíše na jejich potřeby, přání a očekávání. Obojí je v pořádku. Význam individuálního plánování rozhodně nespočívá v plnění stále nových cílů.

Každé zařízení si ve své metodice může zvolit, jak bude k cílům v rámci individuálního plánování přistupovat. Neexistuje žádná povinnost stanovovat s každým klientem nové a nové cíle a v mnoha případech by bylo žádoucí od této navyklé praxe ustoupit.

Ať už to nazýváme přání, cíl, potřeba nebo očekávání, důležité je, že víme, co po nás klient chce. A ještě důležitější je, že jsme schopni tomu při poskytování sociální služby vycházet vstříc. To je smysl a základ individuálního plánování.

Aktivní mládí

Zaměření na cíle souvisí mimo jiné s věkem klienta. V běžném životě platí, že mladší lidé obvykle mají své cíle do budoucna, chtějí se něco naučit, něčeho dosáhnout.

To samé platí i pro mnoho mladších klientů sociálních služeb. Tito lidé mají své cíle. Chtějí se například osamostatnit, najít si vhodné bydlení, dokončit školu nebo učební obor, najít si práci. Pro člověka s hendikepem tyto cíle mohou být zároveň náročnou výzvou. Sociální služba může s dosažením těchto cílů pomoci, a to je skvělé.

Zároveň je pravda, že řada mladší lidi či lidí ve středním věku žádné jasné cíle nemá a neustálý tlak na stanovování a plnění nových a nových cílů může být v některých případech přímo škodlivý.

Klidné stáří

Úplně jiná situace je u seniorů. Lidé v pokročilém věku si již jen zřídka plánují velké cíle do budoucna. Spíše chtějí strávit klidný závěr života. Když se pracovník seniora bude usilovně ptát na jeho cíle, může to mnohdy působit spíše jako špatný vtip.

Důraz na cíle je u většiny seniorů kontraproduktivní a nepřináší velký užitek. Individuální plánování nemá klienty nutit do stanovování a plnění cílů, o které tito lidé ve skutečnosti nemají zájem. Daleko lepší bývá zaměřit se při plánování na skutečná přání a potřeby těchto lidí a snažit se jim při poskytování služby co nejvíc vycházet vstříc.

Porozumět potřebám a přáním klienta, respektovat je a přispívat v každodenním životě k jejich naplnění, to je častokrát náročný úkol. Ale když se to povede, má z toho klient stokrát větší užitek, než z nějakých formálních a zbytečně vymyšlených cílů.

Chcete se dozvědět víc? Přihlaste se na akreditovaný online kurz Jak dobře individuálně plánovat! Více ZDE.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.