Druhé pokušení v pomáhající profesi: přehlížení vlastních potřeb

Za tímto zanedbáváním vlastních potřeb můžeme většinou vysledovat různá vnitřní přesvědčení. Například: „Moje potřeby a přání nejsou tak důležité. Potřeby druhých lidí jsou důležitější a mají přednost.“ Nebo: „Uspokojovat potřeby druhých lidí je dobré a altruistické, uspokojovat vlastní potřeby je sobecké.“ Nebo: „Nemohu si dovolit myslet na sebe, když tolik lidí je na tom daleko hůře než já a potřebuje moji pomoc.“ Nebo: „Až všichni okolo mě budou spokojení, pak si i já budu moci dopřát trochu spokojenosti.“ Někteří lidé také vytrvale přesvědčují sami sebe, že vlastně nepotřebují vůbec nic.

Podle mého názoru vznikají podobná přesvědčení již v dětství. Dítě může poměrně snadno zjistit, že když dělá to, co chtějí rodiče a ostatní dospělí, je chválené, oceňované, má pocit lásky a přijetí. Ale když začne příliš aktivně dávat najevo to, co samo chce, může přijít studená sprcha. „Nemysli si, že si budeš dělat, co chceš“, říkají často rodiče dětem. Dítě může začít věřit, že dělat to, co chce, je nějakým způsobem závadné a špatné. Ale dělat, co chtějí ostatní, je správné a dobré, je to cesta k ocenění, jistotě a bezpečí. „Nejdřív povinnosti, potom zábava,“ zní další oblíbena výchovná věta. Ale povinností postupně začíná být tolik, že na radost, zábavu a vlastní potřeby přestává být čas. Tento scénář se v dospělosti stává pastí. Vede k tomu, že se člověk podvědomě odvrací od svých vlastních potřeb a neodvažuje se je naplnit. Místo toho věnuje téměř všechnu svoji energii naplňování přání a potřeb druhých lidí, protože to je cesta, která se v minulosti tak dobře osvědčila. Ale v dospělosti tato cesta nakonec vede k frustraci, vyčerpání a pocitům vyhoření.

Postavte své potřeby na první místo

Postavit své potřeby na první místo, toho se mnoho lidí leká. Vždyť to by bylo vážně sobecké. Tento úlek může souviset s naším uvažováním typu: buď já, nebo ostatní. Buď moje potřeby, nebo potřeby druhých. V tomto dilematu nám může pomoci, pokud si osvojíme jiný druh uvažování: já i ostatní. Naplňování mých vlastních potřeb nemusí být v rozporu s potřebami ostatních lidí. Postavit své potřeby na první místo pak znamená jednoduše to, že své potřeby přestanu opomíjet a odsouvat na později. A při jejich naplňování hledám soulad s ostatními lidmi a s jejich potřebami.

Postarat se o naplnění svých vlastních potřeb není žádný sobecký luxus. Právě naopak, je to naše povinnost, se kterou jsme přišli na tento svět. Máme vůči sobě samým závazek. Sami sebe jsme dostali na starost, abychom se o sebe dobře postarali. To je náš úkol číslo jedna. Nikdo jiný na celém světě nemá za úkol starat se o naplnění našich potřeb. Samozřejmě lidé, kteří nás mají rádi, nás mohou podpořit. Postarat se o své vlastní potřeby ale zůstává především náš úkol. A teprve když ho dokážeme naplnit, můžeme být skutečně něco platní také druhým lidem, například klientům, se kterými pracujeme. Pokud pomáháme ostatním, ale naše vlastní potřeby zůstávají nenaplněné, vyzařujeme pocit nedostatku: „Něco důležitého mi schází ke spokojenosti, ale doufám, že když budu pomáhat druhým, budu se cítit lépe.“ Jestliže jsme se o své vlastní potřeby dokázali postarat, má naše pomáhání úplně jiný náboj: „Mám se dobře a chci, aby se ostatní měli také dobře.“

Sám sobě klíčovým pracovníkem

Pokud je druhé pokušení vaším tématem, můžete pro sebe udělat pár důležitých věcí. Představte si, že jste sám sobě přidělený, jako klíčový pracovník. Od nynějška je vaší prací a povinností mapovat potřeby vašeho klienta (což jste vy sami) a hledat cesty k jejich naplnění. Představte si, kolik úsilí a péče věnujete svým reálným klientům. Pravděpodobně byste se neodvážili dlouhodobě zanedbávat nějakou důležitou potřebu svého klienta, zvláště pokud jste jeho klíčový pracovník. Nyní máte tuto povinnost i vůči sobě samému. Jste svým vlastním klíčovým pracovníkem. Dobře se o svého klienta postarejte.

Ještě dnes

Odkládání je při naplňování vlastních potřeb tím největším rizikem. Dnes se to opravdu nehodí, ale už příští týden si najdu čas a něco pro sebe udělám… Jak dlouho si tohle říkáme? Platí zde pravidlo: jestli pro sebe něco neudělám dnes, neudělám to asi nikdy. Zkuste proto malé krůčky, malé věci, které lze udělat hned. Udělejte ještě dnes pro sebe něco malého. Něco, co vám zabere třeba jen pět minut času. Něco, díky čemu se budete cítit lépe. Opravdu to udělejte. Dnes. A zítra také. A pořádně si to užijte!