Individuální plánování, které má smysl

Vytvořit dobrý individuální plán nemusí být pracné. Často je kupodivu mnohem pracnější tvořit plány nekvalitní. Když se budete držet několika klíčových zásad, bude pro vás plánování snadnější, rychlejší a zábavnější.

Kdybyste nechali hlasovat zaměstnance napříč sociálními službami o tom, zda se má individuální plánování zrušit, výsledek by byl jasný. Zrušit. Nebo se pletu? Jako lektor se setkávám s tím, že většina lidí nevidí v individuálním plánování žádný velký přínos.

Lidé jsou často do individuálního plánování nuceni. Je to pro ně povinnost a zátěž. Nikdo jim neřekne, proč vlastně mají plány dělat a jaký to má význam.

Existuje celá řada organizací, kde se smysl z plánování úplně vytratil. Zůstalo jen úmorné vyplňování různých kolonek.

Já osobně jsem měl tu výhodu, že jsem se s individuálním plánováním seznámil již někdy začátkem devadesátých let, tedy v době, kdy plánování nebylo povinné. Neexistovaly standardy kvality ani žádné inspekce, které by plány kontrolovaly. Nikdo nás do plánování nenutil. Ale na různých zahraničních stážích jsem si uvědomil, že v dobrých sociálních službách vždycky nějaká forma individuálního plánování probíhá. Že to prostě patří k dobré praxi. A tak jsme začali plánovat i v zařízení, kde jsem tehdy pracoval. Tak, jak to zaměstnancům a klientům vyhovovalo. Způsobem, který nám tehdy dával smysl.

V plánování jsme pokračovali i v další organizaci, kde jsem působil. Naším cílem nebylo vytváření nějakých mnohastránkových elaborátů. Důležité pro nás bylo společné setkání a zamyšlení s týmem a s klientem. Šlo nám o hledání toho, co právě tento člověk potřebuje a jak by právě v jeho případě měla služba probíhat.

Možná si řeknete, že takové zamyšlení je dobrá věc. Ale je potřeba kvůli tomu vyplňovat ty spousty různých kolonek, kterými se to v individuálních plánech jen hemží? Řekl bych, že živý rozhovor s klientem nebo s kolegy v týmu je daleko důležitější než vytváření papírů. Ale vzít tužku do ruky nebo sednout na chvíli ke klávesnici počítače také patří k dobré praxi.

Jak to tedy udělat, aby plánování mělo smysl? Aby individuální plány byly kvalitní a užitečné? Podle mých zkušeností jsou klíčové tři věci:

1. Ujasněte si, proč ve vaší organizaci plánujete

Spousta lidí vůbec nemá jasno v tom, proč vlastně mají plánovat. K čemu je to dobré? Jaký to má přínos? Proč mám plánování věnovat čas a energii? Přitom odpověď na tuto otázku do velké míry rozhoduje o tom, jestli člověk bude plánovat rád, nebo nerad. Dobře, nebo špatně. Jestli bude vytvářet plány, které k něčemu slouží, nebo bude jen produkovat popsaný papír bez užitku.

Pokud jediná odpověď zní, že plánujeme, protože to chce šéf a protože je to ve standardech, tak je něco špatně. A jsme na cestě k formálnímu plánování. A takové plánování všechny štve a nikomu nic nepřináší.

Pojďme tedy pátrat po jiných odpovědích. Na kurzech pokládám lidem otázku, v čem oni sami vidí přínos plánování. Proč má smysl plánovat? Nejčastěji zaznívají tyto odpovědi:

• abychom hlouběji poznali každého klienta, jeho potřeby, přání a cíle;
• abychom si vyjasnili, s čím můžeme klientovi pomoci, a co naopak klient zvládá sám;
• abychom dělali věci způsobem, který klientovi vyhovuje;
• aby se klient cítil jako náš partner, a ne jako objekt péče;
• abychom prohloubili vztah s klientem;
• abychom viděli posun a pokrok;
• abychom si v týmu předávali důležité informace.

Plánování pomáhá vnímat klienta jako individualitu. Jako člověka s určitou životní cestou a historií. Jako člověka s vlastními silnými stránkami, potřebami, touhami, přáními a preferencemi. Pomáhá podpořit klienta v jeho rozvoji a samostatnosti. Pomáhá sjednotit úsilí personálu při každodenní práci s klientem. A pomáhá také budovat vztah a pocit důvěry. Klient vidí, že je tu někdo, kdo se o něj skutečně zajímá, kdo ho vidí jako jedinečnou lidskou bytost.

Kvalitní individuální plán pomáhá klientovi žít spokojeněji, samostatněji, nezávisleji a podle svých vlastních představ.

Samozřejmě v každé sociální službě a u každé cílové skupiny jsou přínosy plánování jiné. Získáme odlišné odpovědi, pokud se zaměříme například na klienty, kteří verbálně nekomunikují. Proto je ohromně důležité, aby si každá sociální služba sama pojmenovala důvody a přínosy plánování. Tím by měla začínat každá metodika plánování.

Jsou ovšem i případy, kdy je ředitel organizace pevně přesvědčen o tom, že plánování je totální nesmysl a ztráta času. V takové organizaci bude cesta ke kvalitnímu plánování svízelná. Naopak velkou výhodou je, když vedení organizace má smysl a přínosy plánování vyjasněné a pojmenované. To je základní předpoklad, aby vedoucí dokázali motivovat své podřízené. A ti pak do plánování dokáží zapojit i klienty způsobem, který pro ně bude přijatelný a nebude je obtěžovat.

2. Orientace na člověka

Druhým klíčem ke kvalitnímu plánování je orientace na člověka, na klienta. Plánování zaměřené na člověka (Person Centered Planning) je označení přístupu k plánování, který je velmi rozšířený v zahraničí a postupně se prosazuje i u nás. Tento přístup je inspirující a nabízí řadu konkrétních plánovacích technik (viz např.: http://trainingpack.personcentredplanning.eu). Ale ať už vyznáváte jakýkoliv přístup, orientace na člověka je pro úspěch plánování klíčová.

Co se orientací na člověka vlastně myslí? Jde o to, že klient je v plánování tou hlavní osobou. Chceme klienta důkladněji poznat a pochopit. Jeho přání a představy bereme vážně. Přemýšlíme, jak mu co nejlépe pomoci. Při plánování by nás měly provázet tři klíčové otázky:

• Kdo je člověk, kterého máme před sebou?
• Co tento člověk chce a potřebuje?
• Jak mu můžeme pomoci?

Tyto tři otázky směrují pozornost pracovníků správným směrem. Ke klientovi. Ve skutečnosti často mívají při plánování lidé v hlavě úplně jiné otázky:

• Jak správně vyplníme kolonky v plánech?
• Jak naplníme standardy?
• Jak uspokojíme inspekci a nadřízené?
• Jak plánovat, abychom to měli „správně“?

Takové otázky vedou plánování na slepou kolej. Výsledkem tohoto typu uvažování jsou formální a nekvalitní plány. Samozřejmě i tyto otázky je dobré si čas od času položit. Formální aspekt plánování má svoji důležitost. Ale tyto otázky nesmí být to první, co člověka napadne, když se pouští do plánování. A přesně to se bohužel mnoha lidem stává.

3. Jednoduchost a srozumitelnost

Ještě jsem neviděl individuální plán, který by byl příliš jednoduchý. Zato jsem viděl nespočet plánů zbytečně složitých, nepřehledných, psaných nesrozumitelným jazykem. Takové plány jsou bohužel k ničemu. Leží někde ve skříni nebo v počítači a nikdo nemá chuť se na ně ani podívat. Všechno to úmorné úsilí spojené s jejich sepisováním bylo vlastně k ničemu.

Většině plánů by prospělo, kdyby se počet kolonek a jejich rozsah snížil asi tak o polovinu.

Líbí se mi plány, které jsou stručné, jasné a věnují se skutečně důležitým věcem. Bez zbytečné „omáčky“. A vůbec nejde o to, že se takové plány líbí mně. Jednoduché plány se mnohem víc líbí také zaměstnancům a klientům.

Jednoduchý plán má několik výhod:

• nedá tak velkou práci ho vytvořit;
• lehce v něm najdeme důležité a podstatné informace;
• je větší šance, že si plán někdo další přečte;
• je větší šance, že plán bude v reálu užitečný;
• a je také slušná šance, že se plán bude líbit inspekci.

Dobrý plán musí být především srozumitelný. Mnoho lidí při plánování používá nepřirozený, šroubovaný jazyk prošpikovaný cizími slovy. Mají pocit, že text vypadá „odborněji“. Výsledkem ale často bývá, že text je mlhavý a plný nic neříkající slovní vaty. A takový plán je opět k ničemu. Pište, prosím, jednoduše a česky. Aby to pochopil každý. Nejen kolegové a kolegyně, ale pokud možno i váš klient.

Udržet v plánování jednoduchost je nesnadný úkol. Je to výzva především pro vedoucího nebo pro metodika. Lidé mají přirozenou tendenci věci spíše komplikovat. Plánování není výjimkou. Vyžaduje nemalé úsilí udržet věci jednoduché. Ale nejlépe funguje právě to, co je jednoduché. Proto dejte sbohem všem zbytečným kolonkám, všem zbytečným papírům. Nikomu se po nich nebude stýskat!

Jaké jsou vaše zkušenosti s plánováním? Pište do komentářů. Díky!

Tento článek byl původně napsán pro časopis Sociální služby.