Klienti nejsou děti aneb hranice dospělosti v sociálních službách

V mnoha sociálních službách pracovníci hovoří o svých klientech jako o dětech. Ve skutečnosti jde často o muže a ženy, kterým je třicet nebo čtyřicet let. Většinou jsou to lidé s mentálním postižením. Pracovníci říkají, že mentálně jsou jejich klienti na úrovni dětí. To je velký omyl. Nejsou. Takové srovnání je velmi nepřesné a zavádějící. Mezi čtyřicetiletým člověkem s mentálním postižením a dítětem najdete mnohonásobně víc rozdílů než podobností.

Zdětinšťování klientů sociálních služeb se netýká pouze lidí s mentálním postižením, ale v některých ohledech například i seniorů. Je to svým způsobem dědictví minulosti, jeden ze znaků institucionalizované péče. V moderních sociálních službách jsou lidé s mentálním postižením personálem vnímáni a respektováni jako dospělí jedinci. Je to jeden z důležitých znaků kvalitní sociální služby.

Možnost žít dospělým způsobem života přináší lidem s mentálním postižením šanci na bohatší, důstojnější a svobodnější život. Udržování člověka v roli velkého přerostlého dítěte naopak jeho život v mnoha ohledech ochuzuje a brání mu v přirozeném vývoji.

Na chování člověka má velký vliv, jak ho vnímá jeho okolí. Jestliže rodina i pracovníci vnímají klienta jako dítě, posilují v něm nevědomky dětské chování. Pokud pracovníci naopak jednají s klientem jako s dospělým člověkem, podporují v něm zcela nenásilně dospělé způsoby jednání a komunikace. Takový člověk pak přirozeně působí i navenek mnohem dospěleji.

Často právě sociální služba může být místem, kde se člověk s mentálním postižením poprvé může cítit jako dospělý. Bylo by skvělé tuto šanci využít a nepromeškat. Pojďme nyní prozkoumat, v čem se posun od dětství k dospělosti konkrétně projevuje.

Partnerský přístup ke klientovi

V minulosti měly sociální služby často výchovný charakter. Schopnější dospělí klienti byli rozděleni do výchovných skupin a pracovali s nimi vychovatelé. Klient měl za povinnost účastnit se různých výchovných programů. Dodnes jsou pracovníci mnohdy přesvědčeni, že jejich úkolem je klienta posouvat, rozvíjet a vychovávat, ať se to klientovi líbí nebo ne.

Partnerský přístup znamená, že klient má své vlastní představy o životě a pracovník jeho představy respektuje. Nesnaží se ho zlepšovat a předělávat proti jeho vůli. Nežije v iluzi, že nejlépe ví, co je pro klienta dobré.

Dospělý styl komunikace

V kontaktu s lidmi s mentálním postižením často převládá poněkud infantilní styl komunikace, používání různých zdrobnělin apod. Automatické bývá také tykání a oslovování křestními jmény. Je dobré zeptat se klientů, jak chtějí být oslovováni. Někdy jsou pracovníci překvapeni, že klient, kterému dvacet let přátelsky tykají, ve skutečnosti preferuje jiný způsob oslovení. Jiným klientům tykání vyhovuje, ale nikdy by to neměla být ze strany personálu automatická volba.

Fyzický kontakt

V mnoha zařízeních je celkem běžné, že klienti pracovníky a pracovnice různě objímají, hladí a všichni to berou jako normální věc. Takové chování je obvyklé u dětí. Není však běžné u dospělých lidí, kteří nejsou partneři či blízcí přátelé. Nastavením určitých hranic fyzického kontaktu dáváme klientovi najevo, že ho nevnímáme jako dítě, ale jako dospělého muže či ženu.

Dospělé činnosti a aktivity

Někdy se stává, že rukodělné výrobky lidí s mentálním postižením připomínají produkci dětí z mateřské školky. Pracovníci volí výrobky a techniky, které evokují dětský svět. Mnohem vhodnější je, když klienti vyrábějí věci, u kterých je zřejmé, že je vytvořil dospělý člověk.

Jakákoliv činnost by klientovi měla dávat pocit důstojnosti a užitečnosti. Pocit, že může dělat to, co ostatní dospělí lidé. Dát nádobí do myčky, pěstovat a zalévat květiny, krmit zvířata, vyrábět svíčky, udělat keramický hrníček, ze kterého se opravdu někdo napije, namalovat obraz, který si někdo rád pověsí na zeď, upéct bábovku nebo vyrábět nakládané hermelíny pro místní kavárnu.

Možnost rozhodovat sám o sobě

O malých dětech rozhodují rodiče. Určují, co dítě smí a nesmí. V některých sociálních službách je to podobné. O klientovi rozhoduje pracovník a v mnoha ohledech určuje, co klient musí, smí a nesmí.

Je důležité, aby dospělý člověk s mentálním postižením získal zkušenost, že může rozhodovat sám o sobě. Možná ne úplně ve všem, ale v maximální možné míře, co to jen jde. S možností rozhodovat by měl také přijít zážitek větší odpovědnosti za svá rozhodnutí a činy. Je velký rozdíl, jestli personál rozhoduje namísto klienta nebo jestli klientovi pomáhá, aby se postupně naučil co nejvíce se rozhodovat sám za sebe.

Sexualita a vztahy

Malé děti nežijí partnerským a sexuálním životem, dospělí ano. Pokud je člověk s mentálním postižením vnímán jako velké dítě, obvykle to vede k tomu, že jeho sexuální potřeby jsou přehlíženy nebo bagatelizovány. Vnímat klienta jako dospělého člověka znamená brát vážně také jeho sexualitu. A to bývá velká výzva pro personál i pro rodinné příslušníky. Může být proto pohodlnější vidět klienta jako velké dítě a tyto věci neřešit.

Neřesti

Je znakem dospělosti, že si člověk může například zapálit cigaretu a dát pivo. Dětem jsou tyto neřesti po právu odpírány. Lidem s mentálním postižení často také, což už tak úplně v pořádku není. Je samozřejmě vhodné usilovat o to, aby se z klienta nestal alkoholik nebo silný kuřák. Ale striktní zákaz znamená, že klienta nerespektuji jako dospělého člověka.

Na závěr otázka: přijde do vašeho zařízení letos Mikuláš s andělem a čertem? A slaví vaši klienti Den dětí?

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.