Páté pokušení v pomáhající profesi: Vyhýbání se svým vlastním problémům

Řešit problémy druhých lidí bývá zkrátka jednodušší, než se řešit své vlastní. Nesnáze druhých lidí jsou pro nás lépe viditelné a uchopitelné. Když pomáháme druhým s jejich starostmi, máme sami ze sebe dobrý pocit. Zároveň se můžeme elegantně vyhnout bolesti, kterou přináší přiznání si našich vlastních problémů. Můžeme si dokonce zachovat iluzi o tom, že žádný velký problém nemáme. Že problém má přece ten druhý, náš klient.

Proč je pro nás tak těžké vidět své vlastní problémy v jasném světle? Kořeny mnoha z nich sahají hluboko do našeho dětství. V té době jsme velice tvární a zranitelní. Zkušenosti, které získáváme, předurčují náš pozdější vztah ke světu. Jednoleté nebo dvouleté dítě ovšem nedokáže o svých zážitcích přemýšlet, nedokáže si je většinou ani vědomě zapamatovat. Naše prvotní zážitky se spíše odehrávají v rovině pocitů a emocí. Svoji stopu zanechávají v nevědomé emoční paměti. A pokud jsou tyto zážitky bolestivé, vzniká bolestivá emoční stopa, která určitým způsobem deformuje naše vnímání světa a je základem našich pozdějších trápení.

Představme si například dítě, které se narodí velmi mladým rodičům. Možná je to pro rodiče tak trochu šok a s novou situací se musí postupně vyrovnávat. Možná mají z dítěte radost, ale prožívají i spoustu napětí a frustrace. Možná si sami svůj život představovali jinak a teď cítí určité zklamání. Postupně se ale všechno vyřeší, rodiče se vžijí do své nové role a mají své dítě opravdu rádi. V letech, kdy dítě začne brát rozum, je již všechno v pořádku. Ale v jeho emoční paměti přesto zůstávají hluboko zapsané nejasné pocity a vzpomínky: jsem tady nevhod, nechtějí mě, nejsem dost dobrý, musím se snažit, aby mě měli rádi apod. A tyto hluboko uložené emoční stopy jsou živnou půdou a kořenem problémů, kterým pak člověk jako dospělý čelí. Ale tyto kořeny je opravdu těžké rozeznat a vidět.

Proto je člověk v dospělosti podvědomě vtahován do situací, které původní problém připomínají. Pokud má v sobě člověk z dávných dob například hluboko uložený pocit „nechtějí mě“, může být intenzivně přitahován situacemi, kdy sám pomáhá lidem, které nikdo nechce. Starým lidem v domovech pro seniory, lidem s postižením v ústavech, dětem v dětských domovech, lidem na okraji společnosti. Svůj problém zpracovává touto nepřímou cestou, jakoby zprostředkovaně.

V pomáhající profesi je proto obzvláště důležité pokládat občas sám sobě otázky na tělo. Proč zrovna já se tak angažuji v tom, aby moji klienti byli lépe přijímáni svým okolím nebo celou společností? Aby mohli žít samostatněji? Aby mohli více rozhodovat sami o sobě? Aby mohli lépe komunikovat s okolím? Aby získali pochopení a porozumění druhých? Aby mohli vést naplněný život? Aby měli dostatek vztahů s lidmi kolem sebe? Aby mohli trávit svůj čas smysluplně? Aby mohli naplnit svá přání a cíle? Jak tato má snaha souvisí s mými vlastními touhami, přáními a problémy? Samozřejmě si můžete doplnit svoji vlastní otázku.

Budeme-li k sobě upřímní, dokážeme si postupem času přiznat, že nejenom klient, ale i já mám určitý problém. Možná je to problém, o kterém jsem ve skrytu duše doufal, že ho nikdy nebudu muset vytáhnout na světlo. Ale právě toto uvědomění z nás udělá zároveň i lepší pomocníky. Opustíme svoji roli „silný pomáhající“ a tím pádem dovolíme klientovi opustit roli „slabý a potřebný“. Dokážeme připustit, že pomáháme druhým a současně pracujeme i na svém vlastním problému. Zpracováváme své vlastní životní téma. V pomáhajícím vztahu dáváme určitou pomoc a zároveň pomoc i přijímáme. A postupně svůj problém začínáme vidět přímo a nejenom zprostředkovaně, jak nám ho zrcadlí vnější situace a druzí lidé.

Naše pomáhání pak ztratí něco ze své naléhavosti. Nebude už pro nás tak vyčerpávající. Klientův problém už nebudeme muset vyřešit za každou cenu. Klient i my získáme více prostoru. Budeme schopni jasněji vidět, že já jsem já a ty jsi ty.