Posedlost cílem v individuálním plánování

„Jaký je váš cíl? Vy žádný cíl nemáte? Říkáte, že jste spokojený? Že vám nic nechybí? To je sice hezké, ale já sem musím něco napsat. Musíte mít nějaký cíl. Proč? Protože to po nás chce pan ředitel, bude to kontrolovat inspekce a je to ve standardech. Takže se ještě jednou pořádně zamyslete a řekněte mi, jaký je váš cíl. Nebo víte co? Napíšeme tam: pravidelné sledování rozhlasu a televize. To přece máte rád, že ano? No vidíte, tak jsme to nakonec vymysleli.“

Představuji si, kolik podobných rozhovorů již proběhlo a ještě asi proběhne. Rozhovory, které jsou otravné pro klienty i pro pracovníky. Rozhovory o ničem, jejichž jediným výsledkem je vyplněná kolonka. Často se setkávám s tím, že nalezení toho „správného“ cíle je pro pracovníky tím nejdůležitějším, na co se v individuálním plánování soustředí. Kdo má cíl, má vyhráno. Hledání cíle je noční můrou, která se vždy po několika měsících znovu vrací, protože když je cíl „splněn“, musí být nalezen další vyhovující cíl. Přílišné zaměření se na oblast cílů může ovšem celé individuální plánování svést na slepou kolej.

Dovolil bych si říct, že hlavním smyslem individuálního plánování není stanovení cílů a jejich následné plnění. Smysl individuálního plánování je mnohem širší. Plánování nám umožňuje lépe poznat člověka, se kterým pracujeme. Poznat jeho potřeby, touhy a přání. Pochopit, jak vypadá jeho svět. Poznat, co tento člověk vnímá jako důležité, co má rád a co mu vadí. Co potřebuje k tomu, aby byl ve svém každodenním životě spokojený. Z tohoto poznání se pak může odvíjet spolupráce s klientem. A konkrétní průběh této spolupráce popisuje individuální plán.

Vypozoroval jsem, že pokud se pracovníci začnou při plánování soustředit na lepší poznání klienta a na jeho skutečné potřeby, pak touto cestou prakticky vždy vytvoří kvalitní individuální plán. A také jsem si všiml, že tento způsob práce lidi baví, nepovažují to za ztrátu času. A naopak: pokud je hlavní starostí pracovníků stanovit cíl a popsat jeho plnění, plán bývá často formální a v praxi nepoužitelný.

Kde se tedy bere tato „posedlost cílem“ v individuálním plánování? Řekl bych, že v pozadí se skrývá několik myšlenkových stereotypů:

• manažerský pohled: klasický manažer je orientovaný na výkon a žije ve světě cílů. Měsíční cíle, roční cíle, prodejní cíle, finanční cíle, strategické cíle… Cílům a jejich plnění bývá ve firmách podřízeno vše. Být dobrý manažer znamená stanovit si náročný cíl a pak ho splnit. Z manažerské oblasti také pochází požadavek, aby cíl byl SMART, tj. specifický, měřitelný, akceptovatelný, reálný a termínovaný. Manažerské pojetí cílů může být pro sociální služby inspirující. Ale zároveň si musíme uvědomit, že přílišný důraz na cíle a na výkon může při práci s lidmi škodit.

• rozvojový pohled: je velký rozdíl, když pracujeme s mladým člověkem na vozíku nebo se seniorem, na kterého naplno dolehla tíha stáří. Mladší člověk s tělesným nebo třeba mentálním postižením má velkou část života před sebou. S pomocí sociální služby se mnohé může naučit, může se postupně osamostatňovat a rozvíjet své schopnosti. U mladšího člověka je tedy důraz na cíle zcela na místě. Naproti tomu například u seniorů nebo u lidí s hlubokým mentálním postižením je situace opačná. Jistě existují lidé, kteří i v devadesáti letech mají své cíle, ale je to spíše výjimka. Většinou se ve stáří lidé spíše ohlížejí za svým životem a je to naprosto přirozené. Myslím, že tyto rozdíly mezi lidmi je potřeba respektovat i při individuálním plánování.

• administrativní pohled: často v rámci organizace vedoucí hodnotí plány hlavně podle cílů a očekávají, že to samé bude dělat i inspekce. Jak ale skutečně poznáme kvalitní individuální plán? To je zajímavá otázka. Rozhodně ale hlavním kritériem kvality není to, že kolonka cíl je vyplněna podle zásad SMART. Takže z pohledu kontroly vnímám přílišné zaměření na cíle spíše jako znak určité bezradnosti.

Tři léky proti posedlosti cílem:

• připomínejte si, že stanovení cíle a jeho plnění není to hlavní, o co v individuálním plánování jde
• rozlišujte, s kým pracujete. U některých klientů je zaměření na cíl velmi užitečné a prospěšné. U jiných klientů oblast cílů nemusí být příliš důležitá a uděláte lépe, když se v plánování zaměříme na jiné věci
• slovo cíl vnímejte volněji. Zkuste kolonku cíl nadepsat např. „cíle a přání“ a v závorce „na co se v příštích měsících společně zaměříme“. Existuje hodně klientů, u kterých je těžké najít klasický cíl a pravděpodobně by ničemu neprospělo, kdybyste se o to za každou cenu pokoušeli. Ale otázka, na co se v práci s tímto klientem zaměříme v příštích měsících, ta má cenu vždycky. Pomáhá nám, abychom nesklouzli pouze do opakující se rutiny. Pomáhá, abychom se na chvíli zastavili a znovu se zamysleli, co tento člověk teď, nyní doopravdy potřebuje a co pro něj (nebo spolu s ním) můžeme udělat.

A jakou máte s posedlostí cílem zkušenost vy? Jestli chcete, napište svůj názor a postřehy do komentářů pod tímto článkem.