Zázrak v sociálních službách

Jaké by to bylo, kdyby se v sociálních službách stal zázrak? Představte si, že bychom měli dost peněz, dostatek lidí a všeho, co je potřeba. Jak by vypadaly sociální služby, kdyby vše fungovalo tím nejlepším možným způsobem? Jak byste si to představovali?

Tyto otázky jsou pro budoucnost sociálních služeb ohromně důležité. Protože pouze to, co si dokážeme představit, můžeme v budoucnu uskutečnit. V tomto článku vám chci popsat svoji představu. A budu moc rád, když mi napíšete, jak to vidíte vy.

Doma je doma

Nedávný výzkum potvrdil, že většina lidí si přeje ve stáří zůstat doma. A to i v případě, že jejich schopnosti již nebudou stačit k samostatnému životu. Většina lidí si přeje doma i zemřít.

Je celkem logické, že sociální služby by tomuto přání měly maximálně vycházet vstříc. Když chci žít doma a nezvládám to sám, sociální služby mi pomůžou. Tak by to mělo fungovat.

Myslím, že základem je síť terénních služeb, které pomáhají člověku žít doma. I člověku, který je ve větší míře odkázaný na pomoc okolí. Moderní pečovatelská služba, osobní asistence, domácí zdravotní péče a další terénní, ambulantní a odlehčovací služby se dovedou postarat například i o člověka, který je upoutaný na lůžko. O člověka, kterému by dříve (a často i dnes) všichni řekli, že domov pro seniory, ústav nebo léčebna dlouhodobě nemocných je jediná možnost.

Tyto služby již v České republice fungují. Jen prozatím nejsou dostupné každému člověku, který by je potřeboval. A mnoho lidí možná ani nemá představu, co všechno moderní terénní služby dokáží. Přál bych si, aby tyto služby byly dostupnou první volbou pro většinu lidí s postižením, seniorů a jejich rodin.

Každý senior má jiné potřeby

Ne každý senior si ale přeje za každou cenu zůstat doma. Někdo preferuje vyšší pocit bezpečí, víc lidí kolem sebe nebo větší pohodlí, které mu nabízí pobytová služba. A existuje také mnoho seniorů s pokročilým stádiem demence, u kterých by zajištění bezpečí a péče v domácím prostředí mohlo být extrémně náročné.

Zdá se mi naprosto v pořádku, že pro tyto lidi existují a budou existovat pobytové sociální služby. Otázka ovšem zní, jak mají tyto služby vypadat. Spousta domovů pro seniory nepřipomíná domov ani náhodou. Často jde o velké instituce pro stovky klientů, kde se jedinec a jeho individualita jaksi ztrácí.

Co je malé, to je hezké

Platí jednoduché pravidlo. Čím je domov pro seniory větší, tím vyšší je riziko institucionalizace. Hrozí ztráta soukromí, ztráta možnosti žít podle svého a rozhodovat o svém každodenním životě. Když se počet klientů blíží stovce, tak je velmi těžké vytvořit v zařízení atmosféru domova a vycházet vstříc individuálním potřebám jednotlivých klientů.

Velikost zařízení není jediný rozhodující faktor. Velmi důležití jsou samozřejmě zaměstnanci a hloubka jejich zájmu o klienty. I ve velkých zařízeních pracuje spousta úžasných lidí, kteří se snaží dělat pro klienty maximum. Zároveň ale platí, že ve velkých zařízeních snaha zaměstnanců poměrně často naráží na různé organizační a administrativní bariéry.

Nebylo by skvělé, kdyby v České republice byly daleko dostupnější terénní služby v kombinaci s menšími domovy pro seniory? Několik takových znám a fungují velmi dobře. Často vzpomínám na jeden domov se zvláštním režimem poblíž Pelhřimova. Zřizovatelem je kraj. Žije zde 39 seniorů s demencí. Jsou rozděleni do třech domácností. A opravdu zde na vás dýchne domácká atmosféra. Je to příjemné místo k životu. Skvěle promyšlená architektura. Maximum soukromí, minimum omezení pohybu. A dobře se tu vaří.

Líbilo by se mi, kdyby nějak podobně mohl žít každý člověk s pokročilou demencí, který již přes veškerou snahu nemůže nebo nechce zůstat doma. Proč by to tak nemohlo být všude?

Život jako každý jiný

V zařízeních ústavního typu žije také mnoho lidí s mentálním nebo tělesným postižením. Myslím, že i tady platí, že každý by měl mít možnost žít doma. Sám, s partnerem nebo s rodinou. Nebo v chráněném bydlení, kde byt sice člověku nepatří, ale může si v něm žít více méně podle svého.

Samozřejmě je potřeba, aby každý člověk s postižením dosáhl na potřebné asistenční služby. U někoho to bude několik hodin za měsíc, u jiného několik hodin denně. Žít běžným způsobem života není privilegium, které sociální služby poskytují pouze samostatnějším klientům. Tuto možnost by měl mít každý.

Mnoho lidí s mentálním nebo tělesným postižením již díky moderním sociálním službám takto žije. Samostatně bydlí, chodí do školy nebo do práce, mají své přátele a různé aktivity. Každý, kdo chce, by měl mít tuto možnost.

Existují ale i lidé s postižením, kteří nechtějí a někdy ani nemohou žít sami. Myslím, že například mnozí lidé s těžším mentálním nebo kombinovaným postižením by se sami ve svém bytě uprostřed města cítili poněkud ztraceni. Zdá se mi, že pro takové lidi může být pobytová služba komunitního typu dobrou volbou.

Pod pojmem komunitní služba mám na mysli byt nebo domek pro menší počet lidí, kde se i lidé s těžším postižením mohou určitým způsobem přiblížit běžnému životu. Důležité je, že tyto byty nebo domky jsou umístěny v běžné zástavbě v obci nebo ve městě. Jejich obyvatelé tak mají snadný kontakt se sousedy a s okolím. Pokud mohou, tak chodí do obchodu, do restaurace nebo se účastní různých akcí. Jsou přirozenou součástí místní komunity.

Máme na víc

Všechny popsané druhy moderních sociálních služeb již v České republice existují. Slouží seniorům i lidem s tělesným nebo mentálním postižením. Fungují spolehlivě a bezpečně. Ani finančně nejsou nějak extrémně náročné. Mají jen jednu nevýhodu. Stále jich je málo. A mnoho lidí o nich možná ani neví. V laické i odborné veřejnosti je totiž stále ještě hluboko zakořeněná představa z dob komunismu: stáří = domov důchodců. Postižení = ústav.

Stále znovu si musíme připomínat, že jsme bohatá země. Máme víc možností, než si uvědomujeme. Nemusíme čekat, až budeme ještě o něco bohatší. Do rozvoje sociálních služeb směřují ročně miliardové částky. S těmito penězi se dá dokázat mnohé.

Nic nám nebrání začít ve velkém rozvíjet moderní služby, které pomáhají lidem žít běžným způsobem života. Služby, které bychom v případě potřeby neváhali využít sami pro sebe nebo pro své blízké i my sami.

Místo toho za velké peníze budujeme a vylepšujeme velká instituční zařízení, kde by většina z nás dobrovolně žít nechtěla. Proč to děláme? Možná už jenom ze zvyku a ze setrvačnosti.

V sociálních službách se může stát zázrak. Je ale potřeba, abychom my všichni, kteří v sociálních službách působíme, tomuto zázraku aspoň trochu pomohli. Na začátku stojí odvaha vystoupit ze zajetých kolejí. Podívat se na svoji práci novým pohledem. Začít přemýšlet jiným způsobem. Představit si, že by věci mohly fungovat jinak a lépe.

Líbil se vám článek? Tak ho sdílejte dál. Díky!