3 kroky proti vyhoření
„Dělat to, co mě baví. Když mě něco nebaví, zkusit najít způsob, aby mě to bavilo. Anebo si uvědomit, že to nemusí být…“
Takto stručně a jasně zformuloval na nedávném kurzu v Jihlavě jeden z účastníků návod, jak nevyhořet. Zaujalo mě to a chci se s vámi o jeho recept podělit. Je to v podstatě strategie o třech krocích. Pojďme se na každý krok podívat podrobněji.
1. Dělat, co mě baví
Zní to jednoduše, ale je to docela těžké. Zkuste si udělat seznam všech věcí, které jste dělali v minulém týdnu a podtrhněte si ty, které vás opravdu bavily. Jak to dopadlo? Velmi mnoho lidí zjistí, že podtržených věcí je na seznamu stěží polovina, spíše menšina. Jak se to mohlo stát?
Vzpomeňte si na chvíli na své dětství. „Jen si nemysli, že si budeš dělat, co chceš.“ Možná jste tuto kouzelnou výchovnou větu také zaslechli. Většina dětí v průběhu dětství opakovaně zjišťuje, že dělat, co chci, je něco nepatřičného, téměř závadného. Když dělám, co chci, vede to často k nepříjemnostem, k pocitu, že něco dělám špatně. Ale dítě také rychle zjistí, že když dělá to, co po něm chtějí druzí, je chváleno a oceňováno. Ve většině lidí tedy zůstává zapsaná kdesi v podvědomí zkušenost, že dělat, co chci, je nevhodné, nepatřičné a sobecké. Naproti tomu dělat to, co chtějí druzí, je správné a záslužné.
Ovšem pokud děláme příliš mnoho věcí s pocitem „měl bych“ nebo „musím“, vede to k mrzutosti, k pocitu frustrace a někdy i k celkovému vyhoření. Naproti tomu věci, které děláme rádi, nám dodávají energii. Tyto věci děláme opravdu dobře a s radostí. A můžeme díky tomu být skutečným přínosem pro naše okolí.
2. Když mě něco nebaví, zkusit najít způsob, aby mě to bavilo
Mě například nebaví tisknout osvědčení a různé pracovní listy na kurzy. Ale zjistil jsem, že když si k tomu pustím příjemnou hudbu, je to mnohem lepší. Takže některé věci si opravdu můžeme zpříjemnit. Ale neměli bychom se snažit obalamutit sami sebe. Nemá cenu si namlouvat, že mě něco baví, když mě to opravdu nebaví.
3. Anebo si uvědomit, že to nemusí být…
Tato věta zní trochu záhadně, že ano? Nemusí být co? Větu můžeme dokončit několika způsoby.
Nemusí to být dokonalé. Řada lidí se snaží dělat dokonale i věci, které je nebaví a na kterých ani moc nezáleží. Proč ztrácet zbytečně čas a energii? Angličané postup pro tyto případy nazývají quick and dirty. Rychle to udělat a pryč od toho.
Nemusím to být já, kdo danou věc udělá. Někteří lidé se nechají zavalit úkoly a činnostmi, do kterých se jim vůbec nechce. Ale vždycky jsou i jiní lidé, kteří by danou věc mohli udělat. A někdy dokonce i rádi a lépe. Proč se jich nezeptat? Proč nepožádat o pomoc?
A možná to nemusí být vůbec. Každý z nás děláme spoustu zbytečností, aniž bychom si to uvědomovali. Žijeme v mylné představě, že všechno je důležité. Ale není. A je na nás, abychom se naučili to důležité odlišit. Abychom si stále znovu vybírali. Abychom postupně opouštěli věci, činnosti a aktivity, které nás nebaví, netěší a které nám berou energii. Abychom se stále znovu vraceli k tomu, co nás baví, co nám dává pocit živosti a přináší nám hluboké uspokojení.
Jaké činnosti a úkoly vám berou energii? Daly by se alespoň trochu zredukovat? A co vás ve vaší práci i životě baví a dodává vám energii? Jestli chcete, napište své postřehy a zkušenosti do komentářů.
Předvánoční pozvánka:
14. 12. 2015 | Kurz Jak pomáhat a nevyhořet | Více informací ZDE
Přihlaste se
na jeden z oblíbených akreditovaných kurzů
- 14. 4. 2025 | Práce s rizikem v sociálních službách
- 30. 4. 2025 | Seznamte se s Joplanem - workshop zdarma
- 29. - 30. 5. 2025 | Jak dobře individuálně plánovat
- 2. 6. 2025 | Jak efektivně motivovat pracovníky v sociálních službách
- 23. - 24. 6. 2025 | Základy leadershipu v sociálních službách
- 26. 6. 2025 | Hranice ve vztahu ke klientovi sociální služby
Informace o všech kurzech naleznete ZDE.
Zjednodušujeme
individuální plánování
Program Joplan vám přináší snadný způsob, jak vytvářet jednoduché, přehledné a kvalitní individuální plány. Ulehčete si práci ještě dnes!
Vím, o čem je řeč. Ještě v 16 letech jsem byla zoufalá, že nevím, na jaké povolání se hodím. Sociální práce (byl rok 1987) mě tehdy nenapadla, ani jsem netušila, že existuje. Po VŠ jsem tak prošla několik zaměstnání, která mne vůbec nebavila, nerozuměla jsem jim pořádně a člověk se těšil, až ta práce skončí. Při první mateřské (bylo mi 27 let) jsem si řekla: „takhle to dál nejde, musíš konečně zjistit, pro jaké povolání jsi se narodila, jaké poslání máš tady na světě“. A tak jsem při mateřské dálkově vystudovala střední odbornou sociálně právní školu a stala se sociální pracovnicí. A ejhle. Nyní mě práce baví a vůbec nevnímám, že by byla nějaká činnost, která by mne nebavila.
Vážení, jde tedy o to, vybrat si správné povolání nebo ho i v průběhu života změnit. Velkou část života strávíme v práci, tak proč po ten čas nebýt spokojeni? A že nemáte čas na školu? Není to pravda. Když se chce, jde studovat i při zaměstnání či při mateřské ap., i když netvrdím, že je to procházka růžovým sadem. Jde jen o to, najít to pravé ořechové. A když jsme u těch oříšků, přeji vám všem překrásné Vánoce.
Dobrý den, paní Štádlerová,
díky za Vaši zkušenost a příběh a držím Vám palce!
Dobrý den,
musím přiznat, pane Sobku, že se mi Vaše články moc líbí. Hodně zde čerpám z Vašich myšlenek do své vlastní práce a tudíž do praxe. Na jednu stranu jsem zbilancovala svá prošlá zaměstnání a zjistila jsem, že jsem opravdu všude byla ráda a dělala jsem „co jsem chtěla“. Až na jedno povolání, kam jsem došla právě po syndromu vyhoření…bylo mi totiž v tu chvíli jedno, co budu dělat,…hlavně, když to nebudou děti. (vyhořela jsem v dětském domově, trochu i díky romským dětem)…byla jsem ukázkový případ, jako z učebnice. Avšak sehnat psychologickou či psychiatrickou pomoc bylo téměř nad lidský výkon. Musela v té době zapůsobit Boží pomoc, protože jinak jsem tenkrát málem zůstala autem ve stromu. Tenkrát vše dopadlo dobře! Já pak skončila jako úřednice na cizinecké policii a to byla práce, která šla absolutně mimo mě…také jsem ji po půl roce skončila. Na druhou stranu – v každém povolání asi budou chvíle, kdy něco „musíme“. Pracuji v domově pro seniory jako aktivizační pracovnice. Pracuji tam ráda.
Občas něco „musím“, i se mi nechce,…ale vyváží to slova obyvatel domova,…že se jim líbí něco, co jsem připravila….přijde od nich nějaká pochvala…dostanu od nich nějaký dáreček k narozeninám….pro tyto chvíle….tady za to stojí pracovat!
Mladší jsem byla člověkem, že jsem chtěla být dokonalá,…později jsem přišla na to, že to opravdu může udělat i někdo jiný než já (bude to sice trochu jinak než to moje, ale bude to taky). Před pár dny jsem slavila s rodinou i s klienty svou 50tku.
Došla jsem k názoru, že to opravdu někdy nemusí být vůbec. Jsou to životní zkušenosti. A přesto, stále ještě „MUSÍM“(a ráda) čerpat rady a myšlenky zkušenějších a chytřejších… :-)) Krásné adventní dny!
Dobrý den, paní Exnerová,
díky, mám radost, že se Vám články líbí a také děkuji za sdílení Vašich zkušeností. Souhlasím, že v každé práci jsou i věci, které „musíme“. Ale neměly by nás zavalit. Pokud nás má práce bavit, tak více by mělo být těch činností, které děláme rádi. Přeji Vám hodně štěstí a opožděně gratuluji k Vaší padesátce!
Dulezitym prvkem v boji proti syndromu vyhoreni je odpocinek, relaxace a pravidelny pohyb. Odpocinkem rozumime cinnost, ktera se naprosto lisi od cinnosti vykonavanych v praci.