Cíle u lidí, kteří nekomunikují

question-mark-463497_640

Bývá to opravdový oříšek. Stanovení cíle v individuálním plánu u lidí, kteří verbálně nekomunikují. Naštěstí existuje jednoduchá otázka, která vám může výrazně pomoci. Když si tuto otázku položíte v týmu, začnou vás napadat smysluplné cíle i u klientů, kde jste dříve tápali. Nevěříte? Přesně takhle to probíhalo na jednom z mých posledních kurzů individuálního plánování v jednom pobytovém zařízení pro seniory. Soustředili jsme se na nekomunikující klienty, u kterých měli pracovníci opravdový problém stanovit nějaký rozumný cíl. Ale ve chvíli, kdy si položili tu správnou otázku, začaly je najednou cíle napadat jako na běžícím pásu.

Chtěl bych zdůraznit, že u lidí s těžším mentálním postižením nebo u seniorů s pokročilou demencí nebudou často cíle v jejich individuálních plánech to hlavní. V mnoha případech bývá důležitější spíše kvalitně zpracovat osobní profil a dobře popsat potřebnou podporu v různých oblastech každodenního života. Také chci připomenout, že plánování zvláště u lidí, kteří verbálně nekomunikují, musí nutně probíhat v týmu. Není to úkol pro jednoho člověka, ale pro celý tým.

Plánování určitě začneme mapováním. Cíle zatím necháme stranou. Nejprve se budeme ptát, co o našem klientovi vlastně víme. Co má rád? Co ho těší a co mu dělá radost? Co naopak nemá rád? Na co reaguje negativně? Jak vlastně vypadá jeho každodenní život? Jak probíhá jeho běžný den? Je důležité v týmu propojit poznatky a pozorování jednotlivých pracovníků. Položíme si také otázku, co je na tomto člověku sympatické, obdivuhodné, jaké jsou jeho silné stránky. Někdy se může zdát, že člověk s opravdu těžkým postižením ani žádné silné stránky nemá. Někdy se nám může jevit jako nesympatický. A právě proto je potřeba si tyto otázky v týmu položit. Můžeme se také ptát, jak se daří naplňovat základní potřeby tohoto člověka. Dostává jídlo, které mu chutná? Má uspokojivé kontakty a vztahy s druhými lidmi? Jak se vyrovnává s bariérou v oblasti komunikace? Má dostatečné soukromí? Dost odpočinku? Dostatek podnětů? Cítí se v bezpečí? Můžeme si také položit otázku, co tento člověk ve svém životě prožil. To je zvlášť důležité, pokud se jedná o seniora. Když víme, co všechno náš klient v minulosti zažil, můžeme ho najednou vnímat jinýma očima.

Takto si zmapujeme důležité informace o našem klientovi. Tyto informace dohromady vytváří osobní profil a jsou důležitou součástí individuálního plánu. A co teď? V individuálním plánu by přece měl být také nějaký cíl, že ano? To je pravda. Ale kdybychom se nyní zeptali: „Jaký bude cíl pro tohoto klienta?“, tak se ve většině případů daleko nedostaneme. Musíme si položit úplně jinou otázku:

„Co můžeme v několika dalších týdnech či měsících udělat, aby se našemu klientovi dařilo o něco lépe? Aby se cítil o něco spokojeněji? Co by pomohlo o trochu zlepšit jeho život? Co užitečného bychom mohli pro tohoto člověka udělat?“

Doufám, že odpověď nebude znít, že nic. Bavíme se o lidech, kteří jsou na tom obvykle fyzicky i mentálně docela špatně. Často tráví hodně času na lůžku, mívají různé fyzické obtíže, problémy s příjmem stravy apod. Nebývají právě prototypem spokojeného člověka, který nic dalšího ke štěstí nepotřebuje. Spíše naopak. Tito lidé mívají dost různých nenaplněných potřeb a k tomu ještě velký handicap, že si o jejich naplnění nemohou sami říct. Proto je velice důležité, aby se personál čas od času zastavil a položil si otázku: Co ještě můžeme pro tohoto člověka udělat? Jak můžeme pomoci zlepšit či zpříjemnit jeho život?

Když společně v týmu přemýšlíte o životě takového člověka (viz mapování) a pak si položíte tuto otázku, začnou vás postupně napadat zcela konkrétní a užitečné nápady. Pracovníky na kurzu, o kterém jsem mluvil v úvodu, napadlo například toto:

  • Vlastně přesně nevíme, co má náš klient rád k jídlu. Budeme to pár týdnů pozorovat a zapisovat a pak budeme dbát, aby dostával k jídlu věci, které mu chutnají.
  • Paní, která tráví hodně času na lůžku, by možná ocenila nový polštář, můžeme vyzkoušet i speciální, rehabilitační polštář.
  • U klienta, který s námi „bojuje“ při fyzické manipulaci, se zaměříme na zjištění příčin jeho odporu. Probereme to se zdravotníky. Budeme pozorovat, ve kterých situacích je odpor nejmenší a kdy naopak největší.
  • U jednoho nekomunikujícího klienta zkusíme více využívat ke komunikaci piktogramy a fotografie. Vyzkoušíme, zda by dokázal s pomocí písmenkové tabulky ukázat i jednotlivá slova.
  • Pán, který vždy viditelně pookřeje při návštěvě dcery, by možná ocenil její velkou fotografii na zdi (velkou, aby na ni dobře viděl).
  • U klienta, který mívá často zapnutou televizi, zjistíme, jaké pořady, filmy a hudbu má vlastně rád. Možná by bylo lepší mu pouštět přímo jeho oblíbené filmy a hudbu z DVD a CD. Vyzkoušíme, co mu vyhovuje lépe.
  • V pokoji paní, která tráví hodně času na lůžku a kouká do stropu, by možná bylo dobré vymalovat strop příjemným teplým pastelovým odstínem. Možná by také tato paní ocenila více podnětů např. formou zooterapie. Je potřeba to vyzkoušet.

Nápadů zaznělo ještě daleko více. A každý z nich je vlastně smysluplným cílem, na který se může personál zaměřit. Důležité je, že každý takový nápad může klientovi přinést opravdové zlepšení a zpříjemnění jeho života. Může se vám zdát, že to jsou maličkosti nebo samozřejmé věci. Ale o to právě jde. V každodenním shonu při práci s klientem můžeme takovéto maličkosti nebo samozřejmé věci snadno přehlédnout. Proto je individuální plánování výborná příležitost, jak se na chvíli zastavit a podívat se na klienta a jeho život čerstvýma očima. A nakonec i malý nápad může mít na život klienta velký pozitivní vliv.

 

Chcete se o individuálním plánování dovědět víc? Klikněte ZDE.

 

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Akreditované online kurzy

Objednejte si nový e-book!

Nejstručnější a nejsrozumitelnější návod,

jak vytvořit kvalitní individuální plán.

Čeká vás 42 stran, které jsou nabité konkrétními postupy, technikami, zkušenostmi a příklady z praxe. Naučíte se vše potřebné, abyste dokázali plánovat dobře a s chutí.

Komentáře
  1. Ilona Lukášová napsal:

    Pane Sobku,
    oceňuji Vaši snahu pomoci nám všem, kteří dlouhodobě pracujeme s lidmi, kteří nekomunikují nebo se seniory, kteří již nejsou schopni komunikovat. Bohoužel mám z Vašich rad pocit, že nejste dostatečně informován o situaci v terénu a spicifikách, s nimiž se setkáváme. Jeden příklad – píšete, že plánování u verbálně nekomunikujících lidí musí probíhat v týmu! Tento jednoznačný názor mne docela překvapil, vzhledem ke konkrétním situacím, kterém máme v terénu my, osobní asistenti. Docházíme každý ke svým klientům s tím, že jiný člověk kromě nás, s nimi nepracuje. Tito lidé nechtějí změny a zcela striktně se vymezuli proti tomu, aby k nim docházel třeba náš kolega nebo kolegyně. Vaše podmínka týmové spolupráce automaticky padá, taktéž jakákoliv rada, názor, či podnět. Náš čas u klienta v terénu je přesně časově ohraničený, nejčastěji se jedná o 60 minut, případně o dvě hodiny času, které jsou vždy dané. Dané tak, že třeba paní Marii navštěvuji v jejím bytě jen v pondělí na hodinu, paní Alenu 2x týdně a pouze po hodině. Dobu a termín asistence nelze měnit, vzhledem k přání platícího klienta, případně jeho opatrovníka, který striktně vymezí, jak si naši práci představuje. Vzhledem k tomu, že on disponuje příspěvkem a rozhoduje o naší zaměstnanosti a potřebnosti, máme pouze dvě možnosti – zcela se přizpůsobit a pracovat dle přání opatrovníka, bez ohledu na přání uživatele, nebo dát jasně najevo, že toto není cesta a býti nezaměstnatelným asistentem, o kterého nemá nikdo zájem. Už jsem na toto za 15 let své praxe narazila mnohokrát a v posledních letech tento trend roste. Pokud mám štěstí a za měsíc či za dva sama vypozoruji, co uživatel skutečně potřebuje a začnu apelovat na opatrovníka, nastává riziko, že opatrovník přestává mít o službu zájem. Ačkoliv se snažíme vysvětlovat rodině, jak významný vliv má profesionální pomoc pro jejich seniora, rodina vše vidí jinak a nebývá ochotná poslouchat či změnit názor. To je jeden problém. Ten druhý jsem již popsala – nelze pracovat týmově. K další vaší radě – když vím, že by některému seniorovi udělaly radost fotky či změna v jeho pokoji, o tom nemohu a nesmím rozhodovat já, to jsou kompetence rodiny, což plně respektuji. Vždy upozorňujeme opatrovníky, co si senior přeje či potřebuje, ale to se následně stává důvodem k napětí a kritice naší práce, že “se staráme o věci, které se nás netýkají”.
    Viděla jsem Váš díl o plánování, kdy souhlasím s Vámi, že není možné všem uživatelům poskytovat stejný rozsah služby bez ohledu na potřebnost. SOuhlasím, že je nezbytné posuzovat míru schopností a dovedností individuálně a podle toho plánovat, ale rozladila mne Vaše poznámka “….. nějak jim to vysvětlete, že …” Co je to “nějak”? Opravdu upřímně bych Vás chtěla vidět, jak vysvětlujete seniorce, že úklid si zvládne sama, ale je potřeba, aby procvičovala paměť a vybudovala si systém v osobních věcech, aby se naučila jezdit MHD a mohla se více osamostatnit, když toto všechno jí je jedno, jí se nechce uklízet a při objednávce naší služby chce jen ten úklid. Vysvětlili jsme jí, že jsme sociální služba se zaměřením na posílení schopností a dovedností, asistence v tom smyslu, aby mohla žít plným životem ve své domácnosti. Potenciální uživatelka vše odkývala a nekompromisně se zeptala, zda jí tedy budeme chodit uiklízet nebo ne, protože nic jíného nepotřebuje! To samé v našem zařízení- rodič mentálně postiženého člověka řekne, abychom s ním dělali to a to, my víme, že uživatel tuto pomoc nepořebuje, ale mělo by se s ním pracovat na jiné věci v rámci sebeobsluhy, ovšem rodič manipuluje a dojde i na vyhrůžku, že smlouvu o službě ukončí. V době, kdy Stát neuzákonil, že adekvátní část příspěvku bezmocnosti musí přijít zpět do systému, prostřednictvím využití sociálních služeb se plně stáváme vazaly lidí, ktedí dávky pobírají. Neříkámk že jsou takoví všichni, bohužel velká většina v našem případě ano. Jaká rada bude od Vás k tomuto problému? Jak takovému člověku nabídnout naši službu? POkud má sociální služba kromě kontaktu se soc. prostředím, obhajováním práv, vyřizováním věcí na úřadech a pod, v nabídce i úklid, volí uživatelé služby prioritně úklid,protože sociální služba je diametrálně odlišná cenově od úklidových firem. Například my, osobní asistenti účtujeme v terénu 64,- korun za hodinu jak za aktivizační činnosti a vyřizování s uživatelem, tak za úklid,nákup a každou pomoc v domácnosti. Jsme tedy levná pracovní síla se vzděláním, jaké mají pracovníci na úřadech a pod.
    Velmi si vážím Vaší snahy a pomoci nám terénním pracovníkům, ale práce s lidmi, kteří jsou závislí na opatrovnících není snadná a některé vaše rady jsou nepoužitelné.
    Děkuji za pochopení a přeji hodně elánu a úspěchů v práci. S pozdravem
    Ilona Lukášová

    • Jiří Sobek napsal:

      Dobrý den, paní Lukášová,
      děkuji za komentář a sdílení Vašich zkušeností. Článek je psán především pro pobytové služby, což jsem měl v textu zdůraznit. Jádro článku a otázky, které navrhuji, jsou myslím použitelné pro kohokoliv. Co se týká zapojení týmu při plánování, může to pro vás znít neobvykle, ale plánování je opravdu týmová činnost. I v některých térénních službách se nad plány klientů schází pracovnice v týmu, i když v terénu s klientem pak pracuje jeden člověk. Ale při diskusi v týmu často napadají ostatní pracovnice různé nápady a také pak mají všichni základní povědomost o ostatních klientech, což se hodí například pro případ nemoci či dovolených. Daší problémy, o kterých píšete, by byly na samostatný článek. Jak dobře stanovit hranice a odolat přáním opatrovníka, která jsou v rozporu s přáním klienta? V některých organizacích je to opravdu velký problém. Ale kupodivu v mnoha jiných organizacích se to daří dobře. Existují tedy příklady dobré praxe, kde je možné se inspirovat. Pokud na toto téma narážíte opakovaně, je to možná také téma pro supervizi. Držím palce!

  2. Andrea napsal:

    Dobrý den, chtěla bych reagovat na příspěvek paní Lukášové. Taky pracuji v osobní asistenci a také máme klienty s různým menálním postižením i seniory. Chtěla bych reagovat na oblast, kdy píšete, že nemůžete pracovat v týmu, že se pracovníci nestřídají u klientů. To je sice pěkné a proklientské, ale mysím, že dlouhodobě neudržitelné. My máme v pravidlech ustanoveno, že se min 3 pracovníci musí u klienta zaučit, aby byla zaručena zastupitelnost. A v případě klientů s každodenní péči musí být zaučeni všichni! Taky mě zaráží vaše hodinová sazba, vyhláška sice udává, že cena za hodinu má bý max 130, ale zároveň krajské úřady rozhodně nepodporují, aby sociální služba byla tak levná. Možná proto jste si naběhli, že jste výrazně levnější než úklidová služba. A k úklidu, taky to na nás zájemci zkouší a my se jim snažíme pořád vysvětlovat, že to NEDĚLÁME. Vždy musí mít na činnosti svůj podíl. Přiznávám, že se stává, že se služba časem zvrtne a pak musíme s klientem mluvit o jeho původní zakázce, o smyslu služby. Občas vyplyne, že pečovatelská služba je pro něj lepší a tak ho pustíme. To je život. Souhalsím, že v pobytovkách se tento přístup lépe uplatní. A abychom nevyhořeli, nechceme být vazaly klientů, chceme dělat naši práci dobře a hlavně chceme v týmu komunikovat. To, že se to ne vždy daří, je jasné, nebudu lhát.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů