Nejdůležitější otázka pro člověka v pomáhající profesi

Každý člověk, který ve své profesi pomáhá druhým lidem, by si měl položit jednu jednoduchou, ale naprosto klíčovou otázku: s čím potřebuji pomoci já? Poctivá odpověď na tuto otázku vás může ochránit před rizikem vyhoření, před pocity frustrace, zklamání, bezmoci.

Proč pomáhám druhým

Možná si řeknete: já jsem v pohodě. Nepotřebuji žádnou pomoc. Pokud je to tak, zkuste jednoduchý experiment. Na chvíli se zamyslete nad tím, proč vlastně pracujete v pomáhající profesi a ne třeba v bance nebo v supermarketu? V čem konkrétně vidíte smysl své práce? A pak zkuste doplnit tuto větu:

Cílem mé práce je, aby klienti: ……………………………………………………………

Buďte co nejkonkrétnější. Například: cílem a smyslem mé práce je aby klienti netrpěli hladem, cítili pocit bezpečí, byli přijímání svým okolím, měli stejné šance jako ostatní, mohli se rozvíjet apod. Zformulujte cíl či smysl své práce tak, jak ho cítíte vy. Teprve pak pokračujte v dalším čtení.

Klient jako mé zrcadlo

Nyní uděláme malý přemet. Vyjádřili jste, s čím chcete pomoci svým klientům. Co kdybych vám řekl, že s tou samou věcí pravděpodobně potřebujete pomoci také vy sami? Souhlasili byste nebo ve vás tato myšlenka budí zásadní nesouhlas?

V pomáhající profesi je to často tak, že druhým chceme dopřát to, co sami nejvíce postrádáme. Dáváme druhým to, co sami nejvíce potřebujeme. Máme nějakou velkou nenaplněnou potřebu a tu promítáme do druhých lidí. Může to být potřeba bezpečí, potřeba respektu, potřeba blízkosti… Potřeba, aby se o nás samotné někdo tak trochu postaral. Druzí lidé nám slouží jako projekční plátno.

Vybíráme si lidi, kteří mají (do určité míry) podobnou nenaplněnou potřebu jako my a potom jim obětavě pomáháme tuto potřebu naplnit.

Proč takto fungujeme? Protože často je jednodušší a méně bolestné vidět a řešit potřeby a problémy druhých lidí než se věnovat svým vlastním problémům. Své vlastní nenaplněné potřeby často kupodivu nevidíme. Nebo je přehlížíme. Nepřijdou nám tak důležité. Máme pocit, že starat se o sebe je sobecké, zatímco starat se o potřeby druhým lidí je altruistické.

Jak to vypadá v praxi? Člověk, který cítí vnitřní tíseň, pomáhá klientům, kteří jsou také v tísni (například strádají hmotnou nouzí). Člověk, který touží po pocitu přijetí, pracuje například na tom, aby společnost lépe přijímala lidi s postižením nebo seniory. Člověk, který sám touží po partnerském vztahu, pomáhá lidem s postižením rozvíjet jejich partnerské vztahy. To je pár drobných reálných příkladů.

3 kroky proti vyhoření

Zásadní úskalí tohoto přístupu spočívá v tom, že pokud své úsilí věnujeme výhradně druhým lidem, naše vlastní potřeby zůstanou nenaplněné. I kdybych všechny klienty zbavil tísně a dopřál jim pocit jistoty, moje tíseň tím nezmizí. I kdyby společnost s otevřenou náručí přijímala všechny lidi s postižením, seniory a migranty, můj vlastní pocit přijetí se tím nezvýší. Dlouhodobě je pak výsledkem pocit zklamání, frustrace a vyhoření.

Pokud se chcete před vyhořením chránit, nezapomeňte na tři klíčové kroky:

  1. Poctivě se podívejte na své nenaplněné potřeby. Přiznejte si, že je máte. I když to může být nepříjemné a bolestivé. Přiznejte si, že na jedné straně jste ten, kdo druhým lidem pomáhá, ale že i vy potřebujete pomoc.
  2. Dobře se o své nenaplněné potřeby postarejte. Podobně, jako se člověk stará o potřeby svých klientů, tak s podobným zájmem a nasazením se musí věnovat i svým vlastním potřebám. Není to sobecké. Je to nutná podmínka spokojeného života.
  3. Naučte se říct si o pomoc. Spousta lidí v pomáhající profesi kupodivu sama nedokáže pomoc přijmout. Tváří se, že nic nepotřebují. Nechtějí druhé obtěžovat. Ovšem přiznat si, že potřebuji pomoc a umět tuto pomoc přijmout může být úžasně osvobozující nejenom pro vás, ale i pro vaše okolí.

Líbil se vám článek? Tak ho sdílejte dál. A do komentářů napište své názory a zkušenosti s tímto tématem. Díky!

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Akreditované kurzy

Praha | Brno | Ostrava

20. 11. 2018 I Základy leadershipu v soc. službách | Ostrava | info ZDE

Těším se na vás!

Průvodce individuálním plánováním

Online kurz

V průběhu devíti lekcí se krok za krokem naučíte,

jak vytvořit jednoduchý, srozumitelný

a kvalitní individuální plán.

Komentáře
  1. Lucie napsal:

    Dobrý den,
    takhle z toho hodně vyplývá, že obecně pracovníci v pomáhajících profesích jsou lidé bez naplněných potřeb. Co ti, kteří své potřeby naplnili a chtějí ukázat klientům, jak na to? Ti, kteří opravdu chtějí pomáhat, aniž by sami měli svůj vlastní “problém”.

    • Jiří Sobek napsal:

      Dobrý den, to, o čem píši v článku neplatí obecně pro každého v pomáhající profesi. Je to jen určité riziko, že když se člověk věnuje potřebám druhých a své vlastní přehlíží, tak se může dostat doslova do bludného kruhu. A některým lidem se to skutečně děje. Když někdo sám o sebe a o své potřeby dobře pečuje, tak pak může druhým lidem pomáhat daleko účinněji, bez rizika, že ho tato práce postupně vyčerpá. Sám za sebe si myslím, že každý člověk má nějaký svůj “problém”, nějaké své vlastní “postižení”. A právě to, že si toho člověk je vědom, je podle mě docela dobrá prevence vyhoření.

  2. Zuzana napsal:

    Dobrý den, pane Sobku.

    Věřím tomu, že tak, jak popisujete potíže lidí pomáhajících druhým, to může ve skutečnosti určitě být. Už jsem pár takových pomáhajících potkala, ale nikdy jsem nechápala, proč to tak mají. Takže díky za vysvětlení.

    Sama se sebou mám kupodivu úplně jinou zkušenost. Nevím, kde se ve mě vzala vyrovnanost, pocit celoživotního štěstí, optimismus, sklony k situačnímu humoru apod. Jako své životní poslání cítím pomoc těm, kteří o ni stojí a chtějí své potíže řešit. Mám radost, když jim mohu pomoci ke správnému rozhodnutí, k nalezení správných informačních zdrojů, postupů apod., když docházejí ke zlepšení či dokonce k trvale šťastnějšímu vnitřnímu pocitu (když vám poděkuje “bezdomovec” za pomoc, je to krásné a nečekané). Klient je pro mne rovnocenný partner, kterému pomáhám z nouze, ale pouze v tom, co sám nezvládne, protože ho nechci zneschopňovat. Toužím mu pomoci posunout se v životě o kus dál v práci na sobě, protože vím, že to má smysl.

    Krásné dny přeje

    Mgr. Štádlerová

    • Jiří Sobek napsal:

      Dobrý den, paní Štádlerová, díky za Vaši zkušenost. Souhlasím, že to. co popisuji v článku, se určitě netýká všech lidí v pomáhající profesi. Přál bych si, aby to co nejvíce lidí mělo nastavené podobně, jako vy…

  3. Andrea Šnoblová napsal:

    Znám vás osobně z školení IP, tenkrát po něm jsem byla nadšená, ale tímto článkem jste mi doslova vyrazil dech. Nic přesnějšího a trefnějšího ve spojení s mou prací jsem snad ještě nečetla.

  4. DS Jesenec napsal:

    Skvělý článek, konečně se něco mění a zajímá se někdo i o vnitřní svět zaměstnanců… atd. Skvělé!

  5. Diana napsal:

    Líbí se mi článek, lhala bych kdybych řekla že ne, ale co si mám teď počít se zjištěnou pravdou? Je to zvláštní pocit, když jsem právě zjistila že má dosavadní práce s lidskými zdroji byla kompenzace mých nedostatků v životě. Ale něco na tom je, a je to pravda. Po vyučení jsem nastoupila na stejné učiliště kde jsem se vyučila jako mistrová a učitelka odborných předmětů. Zde si uvědomuji, že jsem v mládí trpěla nedostatečnou pozorností učitelů, neobjektivním hodnocením. To byl můj motor, naplno se této práci věnovat, práce mě naplňovala. Další takovou etapou byla práce s postiženými v chráněných dílnách, jako vedoucí. Zde jsem chtěla dokázat ….? Aha, a zde jsem se zastavila, co jsem vlastně chtěla dokázat? Budu sobecká když řeknu že svou kreativitu, své řemeslo které jsem se vyučila a učila jako mistrová, nebo pomáhat postiženým? Po deseti letech jsem se dopracovala až k seniorům do domova důchodců, starám se o volný čas. Je možné že při této práci si člověk uvědomil svou smrtelnost, a najednou zjistíte že jste ještě neměl čas dělat věci které jste ještě nedělal, a už je tu konec. Tak se začnete zase naplno věnovat seniorům, zpříjemňovat jim poslední životní etapu. Ze začátku vás to naplňuje, učíte se , pozorujete, jak kdo žil, co měl rád, co dělal v mládí. To vše vydržíte osmnáct let, až nakonec zjistíte že začínáte mít stejné problémy jako oni, začínáte stárnout, motáte se v jednom kruhu. Nikam to nevede, to přece není všechno co od života očekáváte, řeknete si. To nemůže být všechno co od života čekáte. Nakonec zjistíte že chcete být sami se sebou, že vám dělá dobře samota, začnete tápat v myšlenkách, nespíte, brečíte, hroutí se vám svět. Ale vše je v pořádku.

    • Jiří Sobek napsal:

      Myslím, že pomoc druhým lidem má svojí hodnotu i když tím člověk zároveň kompenzuje například nějaké své nenaplněné potřeby. Je velmi užitečné si svoje vnitřní motivy pro pomáhání ujasnit a uvědomit, i když to v první chvíli může být i nepříjemné zjištění. Ale dlouhodobě toto uvědomění člověku pomáhá, aby v pomáhající profesi nevyhořel a vede k větší stabilitě a spokojenosti.

  6. Diana Zahradníčková napsal:

    Děkuji, že se tady můžu vypovídat. Pomáhá to. Právě při čtení vašich článků se nacházím. Na to konto rychle bezmyšlenkovitě něco napíšu, až se uklidním, tak toho lituji. Omlouvám se a děkuji za pochopení

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *