Partner nebo odborník: jaká je vaše role v sociálních službách

Sociální služby procházejí výraznou proměnou. A mění se i role lidí, kteří v sociálních službách pracují. Jak vnímáte svoji roli vy? A jak vás vidí vaši klienti?

Hlavní je odbornost. Opravdu?

Dříve ve vztahu ke klientovi převládal tzv. expertní přístup. Pracovníci velmi často měli pocit, že nejlépe vědí, co je pro klienta dobré. Stávali se „odborníky“ na životy svých klientů. Představy pracovníků mohly být různé. Například:

• je dobré, aby měl klient pravidelný režim
• je dobré, aby se účastnil různých aktivit a činností
• je dobré, aby pracoval na rozvoji svých schopností
• je dobré, aby se zapojil do kolektivu
• je dobré, aby dodržoval správnou hygienu
• je dobré, aby měl ve svém pokoji uklizeno
• je dobré, aby se pravidelně pohyboval a chodil na vycházky
• je dobré, aby se zdravě stravoval, nekouřil a nepil alkohol.

Všechny vyjmenované věci jsou jistě prospěšné. Otázka ovšem zní, jestli si to myslí i klient. V rámci expertního přístupu tato otázka nehraje velkou roli. Pracovník dává klientovi pokyny, rady a doporučení (někdy též příkazy a zákazy), které vedou k tomu, aby klient dělal to, co je pro něj z pohledu pracovníka správné. Klient je brán jako někdo, kdo ani pořádně neví, co je pro něj dobré. Naštěstí je tu pracovník, který mu to řekne.

Je zde ovšem jeden malý háček. Skoro nikdo totiž nemá rád, když o něm rozhoduje někdo jiný. Když se vám někdo snaží říkat, co máte a nemáte dělat. A klientům sociálních služeb to vadí stejně jako komukoliv jinému. Tento přístup budí u mnoha klientů odpor a nespokojenost.

Výchova až do smrti

V mnoha pobytových službách pro dospělé lidi kupodivu zaslechneme slovo výchova. Není žádnou výjimkou, že i v zařízeních pro seniory najdeme výchovné nepedagogické pracovníky.

Expertní přístup je spojený s představou, že sociální služba má klienta nějakým způsobem vylepšovat či dokonce vychovávat. Například v individuálním plánování tato představa vede k neustálé snaze stanovovat a plnit s klienty rozličné cíle, aby bylo vidět, jak se klienti zlepšují a jak jsou aktivní. Tato snaha je často bohužel v rozporu s tím, co klient od sociální služby očekává. Přichází snad osmdesátiletá babička do domova pro seniory proto, aby tam plnila nějaké cíle?

Jak může vypadat expertní přístup v každodenní praxi? Ředitel zařízení vyhlásí, že chce, aby všichni klienti chodili aspoň jednou týdně na vycházku, protože je to zdravé. Pracovnice odmítne koupit klientce kremroli, protože klientka má doporučenou dietu. Pracovníci trvají na tom, aby klientka trénovala chůzi, i když klientka nechce. Klient je kritizován, že se nezapojuje do společných aktivit a raději tráví čas ve svém pokoji.

Partnerský přístup

V moderních sociálních službách je role pracovníka jiná. Pracovník respektuje, že klient sám je největším odborníkem na svůj vlastní život. Převažuje partnerský přístup ke klientovi. Pracovník necítí převahu, nemá pocit, že nejlépe ví, co by měl klient dělat a co pro něj dobré. Nesnaží se život klienta ovlivňovat podle svých vlastních představ. Snaží se klienta podpořit, aby mohl žít svůj život co nejvíce podle svého.

Pokud zvolíme partnerský přístup, klient zůstává autonomní. Rozhoduje se sám za sebe. Pracovník není v roli experta, který nejlépe ví, jak by věci měly být. Spíše je v roli průvodce, který klienta doprovází v určité etapě jeho životní cesty. Pomáhá klientovi hledat řešení jeho problémů, ale nevnucuje mu své vlastní názory a představy.

Partnerský přístup vyjadřuje respekt vůči klientovi a jeho životním hodnotám. Respektujeme, že klient má své vlastní představy. Klient si díky tomu může zachovat dostatek kontroly nad vlastním životem. Je to nezbytný předpoklad toho, aby byl klient se svým životem spokojený. A také aby byl spokojený se sociální službou.

Společně nebo o nich bez nich

Nedávno jsem se setkal s krásným příkladem dobré praxe v jednom ostravském domově pro seniory. Týká se individuálního plánování. Pracovníci společně s klientem pracují na individuálním plánu, a když je plán skoro hotový, tak ho vytisknou a dají ho klientovi. Klient si v klidu vše přečte a má možnost propiskou plán proškrtat a opravit, co se mu nelíbí. Tyto změny se do plánu zapracují a teprve pak je plán hotov.

Někomu se to může zdát jako drobnost, ale je to důležitá věc. Vyjadřujeme tím, že klienta bereme vážně.  Že jeho názor je důležitý. Nepokoušíme se rozhodovat o něm bez něj. Naopak je to klient, kdo má poslední slovo. Protože plán se týká především jeho života a odráží se v něm, jak si tento člověk svůj každodenní život představuje.

Tato praxe je na hony vzdálená situaci, kdy pracovníci vytvářejí plány prakticky bez účasti klienta. Píší do plánů cíle, o které klient ve skutečnosti nemá zájem. Plánují klientovi aktivity, které klient nechce. Plán navíc bývá natolik komplikovaný, že by mu klient stejně nerozuměl, i kdyby ho dostal do ruky. V mnoha případech by se spíš vyděsil, kdyby viděl, co se o něm v individuálním plánu píše.

Partnerský přístup se samozřejmě netýká pouze individuálního plánování, ale především reálného každodenního života. Proto je dobré si čas od času položit otázku: Pomáhám klientovi s tím, co on sám chce? Podporuji ho, aby mohl svůj žít každodenní život podle svých vlastních představ? Nebo se nenápadně snažím prosadit své vlastní představy a věci, o kterých si já sám myslím, že jsou pro klienta správné?