Poznáváte se?

Co myslíte, že zažívá člověk na obrázku? Já osobně bych si tipnul, že něco mezi hněvem a frustrací. To je třetí fáze syndromu vyhoření. Člověk má ještě sílu se zlobit a nadávat, ale jinak se mu zdá, že věci jdou od desíti k pěti a všichni ho štvou. A má pocit, že ani nemá smysl se o cokoliv snažit, protože lepší už to stejně nebude.

Když ale mluvíme o syndromu vyhoření, celý příběh začíná někde úplně jinde. První fáze syndromu vyhoření se totiž nazývá idealistické nadšení. Myslí se tím hlavně nadšení pro práci. Všechno je super. Klienti, kolegové, šéf, samotná práce, všechno je bezva. Člověk má spousty nových nápadů. Problémy neexistují, existují jenom výzvy. Kde je vůle, tam je cesta. Pracovní doba je jen pro slabochy. Strávit v práci pár hodin navíc je samozřejmost. Klidně i několikrát za týden. Hranice mezi prací a osobním životem jsou jaksi nezřetelné. Ale k čemu osobní život, když v práci je tak dobře?

Není divu, že takové tempo člověk dlouho nevydrží. Po nějaké době se dostaví únava a možná i trocha zklamání. Jinými slovy přichází druhý stupeň vyhoření, stagnace. Už to není tak super, ale ještě to jde. Nové nápady už nejsou a přichází rutina a vyjeté koleje. Zaběhlý řád. Takhle to u nás děláme a nebudeme na tom nic měnit. Nechceme zavádět žádné novoty.

Po čase se stagnace mění ve frustraci a hněv. Všechno je špatně. A můžou za to ONI. To znamená klienti, kolegové, vedení. Prostě oni. Ale když si člověk zanadává, trochu se mu uleví. Nejlépe, když je nablízku nějaká spřízněná frustrovaná duše. A vlastně je to ještě dobré, protože člověk má zatím aspoň sílu nadávat. Ale hněv se pomalu může změnit v apatii (čtvrtý stupeň vyhoření). A to už není síla ani na to nadávání. Člověk se jen snaží v práci nějak přežít, od pondělí do pátku, prostě jen čeká, až bude mít padla…

Abychom se vrátili k postavě na obrázku. Když v práci vidíte všude samé problémy a všechno vás štve, nepropadejte chmurám. S největší pravděpodobností je všechno celkem v pořádku. Jen si zkrátka potřebujete odpočinout a doplnit energii. Zimní měsíce jsou v tomto ohledu kritické. Ale stačí pár dnů na horách a najednou zjistíte, že ti, co vás štvali, jsou vlastně docela milí lidé. A všechny ty problémy zase nejsou tak velké, jak se původně zdálo. Zkrátka unavený mozek vyrábí nepříjemné emoce a odpočatý mozek pro změnu zase ty příjemné. Takže vzhůru na hory nebo třeba do termálních lázní! Nebo zkuste do komentářů napsat, co vám pomáhá doplnit v zimě energii.