Je správné rušit velké ústavy a domovy?

V nejrůznějších diskusích na téma transformace sociálních služeb zaznívá opakovaně jedna důležitá otázka: zeptal se někdo lidí, o které se jedná, klientů sociální služby, jak chtějí žít? Diskutující si obvykle sám odpoví, že lidé jsou v ústavech a domovech zvyklí a spokojení a žádné změny vlastně ani nechtějí. Pojďme tuto otázku prozkoumat důkladněji.

Dle údajů MPSV žije v České republice v zařízeních ústavního typu zhruba 69 000 lidí. Z toho je 57 000 lidí v domovech pro seniory a 12 000 lidí v domovech pro osoby se zdravotním postižením. Máme tu tedy dvě velké skupiny: seniory a lidi se zdravotním, nejčastěji mentálním postižením. Nejprve se budeme zabývat seniory.

Senioři mají jasno

Chtějí lidé žít v domovech pro seniory? Odpověď na tuto otázku je poměrně jasná. Podle nedávného výzkumu Institutu pro sociální práci sedm lidí z deseti chce zůstat v domácím prostředí a to i v případě, že jim již síly nebudou stačit ke zcela samostatnému životu. 70% lidí preferuje možnost žít doma a využívat případně nějakou terénní sociální službu.

Výzkum také odhalil, že lidé, kteří o odchodu do domova pro seniory uvažují, často neznají žádnou jinou možnost. Nechtějí být na obtíž svým příbuzným a nevidí jinou variantu. Desítky tisíc seniorů jsou tak okolnostmi přinuceni využívat službu, kterou by si sami dobrovolně nevybrali.

Tato čísla potvrzují i zkušenosti z praxe. Já sám za rok navštívím desítky domovů pro seniory. Když přijde řeč na přijímání nových klientů, tak mezi zaměstnanci panuje shoda v tom, že lidí, kteří přicházejí do domova pro seniory dobrovolně a rádi, je menšina.

Tím se vůbec nechci dotknout těch, kteří v těchto zařízeních pracují. V domovech pro seniory jsem potkal spoustu skvělých lidí, řadových pracovníků a pracovnic, vedoucích nebo ředitelů a ředitelek, kteří dělají to nejlepší, co mohou. Změnit systém poskytování sociálních služeb ale není v silách jednotlivců.

Je také potřeba zdůraznit, že existuje mnoho velmi dobrých domovů pro seniory, kde se klienti cítí dobře. Podstatným faktorem je velikost takového zařízení. V domovech s kapacitou řádově pro stovky klientů je velmi těžké navodit domácí atmosféru a přistupovat ke každému člověku skutečně individuálně. V menších zařízeních je daleko větší šance, že se zde lidé budou cítit jako doma a budou mít šanci prožít závěr života po svém.

Síla zvyku

Přestože dle výzkumu preferuje domov pro seniory jen malá část občanů, stát, kraje a obce obrovskými sumami podporují další rozvoj těchto zařízení. A často jsou to právě velkokapacitní zařízení, která dále rostou.

Proč to tak je? To je záhada. Vybudovat domov pro seniory je nákladné a provoz je ještě nákladnější. Řekl bych, že hlavním důvodem je setrvačnost a síla zvyku. Lidé, včetně odpovědných politiků, jsou zkrátka zvyklí, že staří lidé mizí v domovech pro seniory. Příbuzným to většinou vyhovuje, nikdo si příliš nestěžuje. Tak proč bychom na tom měli něco měnit?

Určitě by nebyl dobrý nápad chtít domovy pro seniory zrušit. Některé fungují velmi dobře. Úplně by stačilo, kdybychom si řekli, že velkokapacitní služby již do budoucna nechceme rozvíjet. Že není dobrý nápad soustředit seniory z blízkého i vzdáleného okolí do jednoho obrovského domu nebo areálu. A kdybychom se tímto rozhodnutím v praxi skutečně řídili.

Chtějí žít lidé s mentálním postižením v ústavu?

Většina obyvatel domovů se zdravotním postižením jsou lidé s mentálním postižením. V ústavech žijí dlouhé roky, často již od dětství. Mnoho z nich jiný způsob života nezná. Lidé, se kterými mají nějaké bližší vztahy, jsou většinou ostatní klienti ústavu a personál.

Zeptejte se takového člověka, jestli chce opustit to jediné, co zná a vydat se do neznáma. Je vlastně s podivem, že i za těchto okolností chce řada lidí s mentálním postižením vyzkoušet něco nového. Žít jinak. Ale není žádné překvapení, že mnoho klientů se takové změně bude bránit.

Transformace konkrétního zařízení je vždy obrovská změna nejenom pro klienty, ale i pro pracovníky. Je naprosto běžné, že lidé mají strach ze změny a cítí ke změnám odpor. Nejenom klienti, ale i pracovníci ztrácí dosavadní jistoty. Objevují se různé otázky. Jak to všechno bude? Jaká bude moje nová role? Zvládneme se o klienty dobře postarat i mimo velké zařízení? A hlavně otázka: proč vlastně máme měnit něco, co již dlouhá desetiletí funguje? Odpověď na tuto poslední otázku je klíčem ke zdařilé transformaci.

Cesta k úspěšné transformaci

Úspěšná transformace je vždy vedena silnou vizí. Víme, proč chceme věci měnit. Víme, co dobrého to přinese klientům i pracovníkům. Věříme tomu, že to má smysl. To nám pomáhá překonat překážky, které se zákonitě v procesu transformace vynoří. A nebude jich málo.

Základem zdařilé transformace je rovněž individuální přístup ke každému klientovi. Klient nesmí být jen položka v transformačních plánech. Zjišťujeme a ptáme se, jak si každý klient představuje svůj budoucí život. Jak chce žít? S kým? Kde? Co je pro něj důležité? Jakou pomoc a podporu bude potřebovat? Teprve když toto víme, může vzniknout kvalitní plán transformace.

V průběhu transformace se snažíme zachovat přátelské vazby mezi klienty navzájem i mezi klienty a zaměstnanci. Klient musí cítit skutečnou podporu ze strany zaměstnanců, aby náročný proces změny dokázal co nejlépe zvládnout. Když jdeme touto cestou, tak naprostá většina klientů nakonec řekne, že by svůj nový život za pobyt v ústavu za žádnou cenu neměnila.

Slepá ulička

V některých zařízeních probíhá transformace bez jakékoliv vize. Musíme se transformovat, protože to chce náš zřizovatel a jsou teď na to nějaké peníze. To není ta správná motivace. Transformace bez vize často končí někde na půli cesty. Je to jen organizační proces, který probíhá bez velkého nadšení. Časem spíše převáží odpor ke změnám a transformace postupuje jen ztuha nebo se zastaví.

Strach ze změn a nedostatek přesvědčení o jejich smyslu vede k tomu, že pracovníci hledají důvody, proč je transformace špatný nápad. A samozřejmě řadu důvodů nacházejí. Tato atmosféra se přenáší i na klienty. Ti jsou spíše strašeni, než podporováni v procesu změny. Nakonec pak mezi klienty a pracovníky zavládne vzácná shoda: žádnou transformaci nechceme, vyhovuje nám to tak, jak to je.

Chuť hledat nové cesty

Transformace sociálních služeb není v první řadě otázkou peněz. Hlavní jsou lidé, jejich odvaha a způsob uvažování. Způsob, jak vnímají svoji vlastní práci. Chuť posouvat se ve své profesi dál.

Klíčový je člověk stojící v čele zařízení nebo pracovního týmu, který prochází transformací. V každém zařízení, kde transformace probíhá úspěšně, najdete člověka, který dokáže ostatní získat pro společnou vizi a provést je náročným obdobím změn.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Díky.