Konec aktivizace

Můžeme někoho aktivizovat? Aktivita vždy vychází z nitra člověka. Skutečná aktivita je aktivita vnitřní. Nemůžeme k nikomu přijít a aktivizovat ho zvenčí. Nebo snad ano? A bude to fungovat?

Aktivizace nebo manipulace?

„Aktivizace klienta“ může mít někdy docela blízko k manipulaci. Tváříme se, že víme, co je pro klienta dobré. Podle našeho názoru by měl být aktivní. A tak přebíráme iniciativu a jdeme klienta aktivizovat. Nabízíme klientovi různé aktivity tak dlouho, až konečně na něco kývne.

Výsledkem může být, že klient sice bude vykonávat určité činnosti, ale vnitřně bude stále více a více pasivní. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?

Kde se stala chyba?

Pracovníci v sociálních službách často mají zakořeněný pocit, že vyvíjet s klienty nějakou aktivitu je bez pochyby dobré a žádoucí. Naproti tomu nechat klienta v klidu a smířit se s jeho pasivitou zdaleka tak dobré není. Někdy to pracovníci vnímají přímo jako selhání.

Cítíte to také tak? Nepovedlo se vám klienta aktivizovat? A máte pocit, že tím pádem děláte něco špatně? Že to je chyba? Člověk nevědomky může tento tlak přenášet i na klienta. I on pak může mít pocit, že když se nezapojil do nabízených činností, tak svým způsobem selhal. Zklamal očekávání. A tak se raději zapojí, aby měl pokoj.

Aktivita je dobrá. Opravdu?

Odkud se tento pocit bere? V naší kultuře je aktivita ceněna daleko více než pasivita. Začíná to už ve škole. Aktivní žák je lepší než pasivní žák. A pokračuje to celý život. Ale přehnaný důraz na aktivitu má i své vedlejší efekty. Obrovské množství lidí trpí nadměrným stresem a mnoho z nich se potýká s pocitem vyhoření.

Myslím, že v sociálních službách bychom měli člověka respektovat jako jednotlivce. Proč by například všichni senioři měli být aktivní? Proč by měli vstávat o půl sedmé i když by si někteří raději přispali? K tomu není žádný rozumný důvod.

Někdo potřebuje ke spokojenosti spoustu aktivit. Jiný člověk naopak preferuje klid. To je úplně normální.

Proč tu vlastně jsem?

Nedávno jsme se s pracovnicí v jednom ústavu bavili o tom, že někteří klienti nemají aktivizační činnosti příliš rádi. A jestli by tedy nebylo lepší, aby se jich neúčastnili. Cením si upřímnosti, se kterou tato pracovnice pojmenovala problém: „Já mám tady na starosti aktivizaci. Jsem za to placená. A když mi sem nikdo nebude chodit, tak to bych nakonec o tu práci mohla přijít.“

Ale proč by tato pracovnice nemohla využít vzniklý čas například tak, že půjde za klientem, který většinu času leží v posteli a s okolím příliš nekomunikuje? Možná tento klient ze všeho nejvíc potřebuje, aby u něj někdo čtvrt hodinky poseděl a on se necítil sám. Možná by tato “pasivní” čtvrthodinka měla větší smysl, než celé dopoledne aktivit, o které klienti nemají skutečný zájem.

Mým ideálem rozhodně nejsou pasivní klienti, kteří celý den nevstanou od televize. Je fajn, když sociální služba nabízí aktivity, které dávají smysl. Ale je také fajn, když si člověk může doopravdy vybrat, zda tuto nabídku využije anebo ne.

Má to smysl?

Zažil jsem, že v jednom zařízení senioři v rámci aktivizace stavěli věže z dřevěných kostek. Prý je to dobré na motoriku. Ale jak se člověk při takové činnosti cítí? Neděláme z něj náhodou jakési „velké dítě“? Opravdu má smysl, aby na sklonku života rozvíjel svoji motoriku tímto podivným způsobem?

Problém, který sami vytváříme

Zajímavé je, že aktivizace obvykle nejintenzivněji probíhá ve velkých zařízeních. V malých zařízeních nebo v chráněném bydlení člověk na aktivizaci skoro nenarazí. Proč to tak je? Důvod je prostý.

Co se stane, když například senior přichází z domova do velkého zařízení pro seniory? Doma ještě ledasco zvládal. I když v omezené míře. Trochu pouklízel, něco si ukuchtil, přepral prádlo, možná i došel pro mléko a pro rohlíky. Po příchodu do zařízení se o to všechno automaticky postará sociální služba. Úklid zajistí uklízečka, prádlo se vypere v prádelně a jídlo uvaří kuchyň.

Člověk vinou špatně nastavené sociální služby velmi rychle ztrácí své přirozené činnosti, kterým byl nucen se věnovat. Ztrácí důvod být aktivní. O všechno se někdo stará. A v tuto chvíli se objevuje potřeba aktivizace.

Aktivity, které dávají smysl

V malých zařízeních a chráněných bydleních potřeba aktivizace většinou nevzniká. Proč? Protože klienti dál fungují podobně, jako když byli doma. Pokud mohou, tak si sem tam něco uvaří, vyperou pár kousků prádla, zalijí květiny, poutírají prach. Zůstávají zcela přirozeně aktivní. Věnují se činnostem, které jim dávají smysl. Žádné stavění věží z dřevěných kostek.

Totéž jsem zažil při práci s lidmi s mentálním postižením. S překvapením jsem si uvědomil, že tito lidé vůbec nejsou líní. Většina z nich je naopak přirozeně aktivní. Rádi se zapojí do věcí, které jsou smysluplné a kde cítí svoji užitečnost. Skutečná práce, skutečná péče o vlastní domácnost, opravdové vaření nebo nákup, když je prázdná lednice. A celkem spolehlivě vycítí, když se jedná jen o „činnost pro činnost“. O uměle vytvořené „aktivity“ příliš velký zájem nemají.

Lidé jsou přirozeně aktivní. Rádi se zapojí do věcí, které jsou smysluplné a kde cítí svoji užitečnost.

Příběh, který se stal. A ne jednou

Před časem mi jedna sympatická kolegyně vyprávěla, jak jejich zařízení dostalo nově postavenou budovu. Jsou tu kuchyňky, ale klienti do nich z hygienických důvodů nesmí, protože se zde rozdávají obědy. V nových koupelnách není místo na pračku. Místo není skoro na nic. Lituji, že jsem se nezeptal, jestli se v nové budově našel prostor pro aktivizační činnosti. Věřím, že ano.

Nebojte se pasivity

Lidský život má svůj vývoj. K mladšímu věku přirozeně patří aktivita. Naopak stáří s sebou přináší více klidu, tedy i více pasivity. Zároveň každý člověk je jiný. Někdo je i ve stáří přirozeně aktivní. A jiný člověk má daleko větší potřebu klidu. Myslím, že sociální služby by tyto rozdíly měly brát jako normální věc. Smyslem sociální služby přece není klienty za každou cenu aktivizovat. Cílem je spíše pomoci člověku, aby žil co nejvíc samostatně, spokojeně a po svém.

Pro jednoho klienta může být ideální, když mu nabídneme smysluplné aktivity. A pro druhého uděláme tu nejlepší věc, když respektujeme jeho potřebu klidu. I tato druhá volba má velkou hodnotu a je znakem profesionálního přístupu.

baner kopretina

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Objednejte si nový e-book!

Nejstručnější a nejsrozumitelnější návod,

jak vytvořit kvalitní individuální plán.

Čeká vás 42 stran, které jsou nabité konkrétními postupy, technikami, zkušenostmi a příklady z praxe. Naučíte se vše potřebné, abyste dokázali plánovat dobře a s chutí.

Komentáře
  1. Martina Zemanová napsal:

    Přesně, aktivita má vycházet z člověka. Mám stejné zkušenosti z velkých sociálních služeb. Leckdy to je aktivita pro aktivitu, ať je vidět, že něco děláme a klient je v tu chvíli trochu jako rukojmí.

  2. Alena Paldusová napsal:

    Myslím, že není “tak trochu” rukojmí, ale zcela. Pracovník přijde, má úkol, a tak ho plní. Bez ohledu na to, co ten, co by měl hrát hlavní roli. Bohužel, toto je trend pobytových sociálních služeb, protože se vše odehrává kolektivně. Podávání stravy, hygiena, vycházky (to slovo nesnáším), a neméně, právě zmiňovaná aktivizace. Takto je systém nastavený, a při počtu na 25 – 30 klientů=2-3 pracovníků….no, jak jinak by to mohlo vypadat…Je mi z toho smutno. Jsem šťastná, že po 11 letech v takové sociální službě, pracuji s lidmi v jejich domácím prostředí, a mohu je nechat tak, jak se cítí dobře. Dělají to, co chtějí, a někdy je to právě to “nic”. Schrupnou si u televize, pohladí svého psa, uvaří si čaj, přemýšlí, vzpomínají….prostě pohoda…..Jsou tím, kým chtějí být. Prostě a jednoduše.

  3. Šustková napsal:

    Děkuji za super článek, přesně tak to cítím. Pracuji třetím rokem v zařízení sociálních služeb al mám na starosti metodiku aktivizace. Někdy mám pocit, že mě aktivizační pracovnice nechápou, co po nich chci a stále si s klienty “stavějí věže z kostek” a hrají dětské hry..ale krůček po krůčku se posunujeme dál a jinde (naše klientky pomáhají v kuchyni škrábat brambory, čistit zeleninu,umývat nádobí, někdy si uvaří jednoduché jídlo, pomáhají na zahradě, prostě dělají to, co byly zvyklé doma). Článek mě utvrdil v tom, že jdeme správnou cestou. Sdílím.

  4. Bělohlávková Renata napsal:

    Plně s Vámi souhlasím, respekt. Jak píšete, pro klienty je daleko důležitější aby cítili podporu personálu v zájmu o jeho osobu, pocity a jeho potřeby ….ne naše.

  5. Hana Kábrtová napsal:

    Děkuji za Vaše slova! Přesně, naši obyvatelé (uživatelé) mají kuchyňské kouty s el. troubou, mikrovlnnou troubou a dalším jen skromným vybavením. S pomocí “aktivizačních” pracovnic si často něco vaří a pečou, na posvícení kachnu, na vánoce cukroví, nebo jen tak bramborák, štrůdl…jenže pak nemáme mnoho výrobků na pořádání výstav a podobných akcí, nemáme ani pec na keramiku…
    Máme však k našim lidem blízko, při loupání jablek a škrábání brambor si lidé popovídají a zasmějí se. Nakonec mají společnou radost že se něco povedlo, často se přijdou pochlubit do kanceláře s talířkem na ochutnávku.
    Díky našim “aktivizačním”, že mají rozum a vymýšlí přirozené aktivity..
    Hana Kábrtová
    Domov důchodců Tmavý Důl

  6. Jaroslav Brenner napsal:

    Dobrý názor. Násilná aktivace je špatná aktivace. V praxi je však mnohdy složité najít správnou hranici mezi nabízením smysluplné aktivity, tlačením do aktivit a ignorováním času a prostoru uživatele. Kvalitní pracovník, vykonávající v sociálních službách odbornou činnost, by rozpoznat měl, koho, kdy a jak aktivizovat. Jenže kvalitních pracovníků v sociálních službách je na trhu práce, bohužel, nedostatek. Nehrnou se vykonávat tuto náročnou, nedostatečně ohodnocenou, práci. Najdou si raději zaměstnání v obchodním řetězci či automobilovém průmyslu. Tam dělají za lepší peníze a aktivizovat nemusí. Neuvědomují si však, že tam ale musí být setsakramentsky aktivní 🙂

  7. Jiří Juřena napsal:

    Pracuji v azylovém domě pro muže. Souhlasím s Vašimi postřehy i názory. Mám ale i osobní zkušenosti, kdy “aktivizací” jednoho uživatele se podařilo zaujmout i uživatele další a nakonec se všichni vyjádřili, že byli rádi, že se nenudili přepínám programů v televizi. Nebráníme však ani “lenošení”. To snad potřebujeme občas všichni.

  8. Jana Hudečková napsal:

    Dobrý den,
    pracuji ve velkém zařízení, ale mám zkušenosti úplně jiné. Naši aktivizační pracovníci si se seniory (služba zvláštní režim) povídají o tom který je den v týdnu, měsíc, rok, kdo má jaké výročí, v kuchyňkách vaří a pečou, klientky háčkují, pletou, šijí na šicím stroji, doprovází klienty do keramické dílny, …. Aktivizační dílny jsou otevřené a pokud se klient zvedne a odejde, nikdo ho nezadržuje. Dochází za klienty do pokoje, hrají hry, karty, povídají si, pomáhají při ranní hygieně např. při oblékání procvičí zapínání knoflíků, oblékání, česání – u klientů, kde stačí slovní podpora. A jsou klienti, kteří se žádné aktivity neúčastní. Buď proto, že si sami vyplní den nebo proto, že chtějí mít klid, tak jak píšete.

  9. Soňa Škvareninová napsal:

    Když do domova pro seniory, nebo domova se zvláštním režimem přijdou studenti – budoucí pečovatelé a donesou si vystříhané ježečky s jablíčky na vybarvení, mluvíme o tom, že to není vhodné. Tyto články by měli číst i pedagogové těchto oborů. Snažila jsem se s nimi o tom mluvit, ale zdá se, že je to velmi, velmi zajetá kolej. Taková klientka se raději zvedne s tím, že potřebuje sirky, protože nemá jak zapálit kamna (přestože na plynu nevaří spousty let). Obyčejné chvíle u kávy, kdy si ženy s pečovatelkou lakují nehty a povídají si o tom, co se nosilo, mají své kouzlo. Musím říct, že spousta aktivit, které jsou na první pohled nevhodné (modelíny, omalovánky,…) má velký význam, pokud má senior vedle sebe malé dítě, se kterým může, třeba stavět kostky. Vyplácí se spolupráce se školkami i základními školami. Senioři a děti si předávají cenné zkušenosti tou nejpřirozenější a důstojnou formou.

  10. Hana Mudrová napsal:

    Aktivizace tu zčásti vyplývají jako mylně pochopené. Já osobně uznávám jako aktivizační právě i to povídání s ležícím člověkem. Lze se řídit tím, co klienti chtějí – nejdříve nabídnout, přizpůsobit potřebám, společně vymyslet, co by chtěli dělat. Souhlasím s tím, že by měli mít možnost pokračovat v drobném kuchtění, přeprání věcí, koníčkách. Je skvělé, když se podaří tvořit společně s dětmi, objevit seniorům svět počítačů, her a mailů. Aktivizace je právě ono probouzení seniorů i nemocných, které může začít i tou nabídkou “tradičnějších” činností aktivizátorů, ale rychle by se měly měnit podle poptávky a potřeb. Dá se dělat spousta věcí…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů