Musí mít každý klient svůj cíl?

Když se řekne individuální plánování, tak spousta lidí má hned na mysli stanovení cílů a jejich plnění. A to může být velké nedorozumění. Hra na stanovování, plnění, vyhodnocování a přehodnocování cílů bývá v mnoha situacích spíše parodií individuálního plánování.

Nesnažte se o nemožné

Pracovníci kvůli cílům často zbytečně stresují sebe i klienta. V některých typech služeb je orientace na cíl přínosná a má velký smysl. Ale jsou služby, kde přehnaná orientace na cíle škodí.

Přichází snad staří lidé do domovů pro seniory proto, aby tam plnili nějaké cíle?

Senioři na sklonku života obvykle nemají žádné velké cíle do budoucnosti. Někteří ano, ale spousta z nich ne. To je úplně normální. A stanovit smysluplný cíl u člověka s demencí nebo s těžkým mentálním postižením je občas skoro nemožné. Někdy se to podaří a někdy ne. Ale je potřeba se kvůli tomu trápit? Bude člověk s demencí nebo s těžkým mentálním postižením nešťastný z toho, že ve svém plánu nemá na další tři měsíce žádný cíl? Vznikne mu nějaká újma? Bude kvůli tomu poskytovaná služba méně kvalitní?

To ovšem neznamená, že pro tyto lidi bychom neměli vytvářet žádné individuální plány. Právě naopak. U těchto lidí je velice důležité zamyslet se do hloubky například nad jejich potřebami. Hledat cesty, jak tyto potřeby co nejlépe naplnit. Důkladně si zmapovat, co každý klient má rád a co ho těší. Co nemá rád. Popsat si, co potřebuje v každodenním životě ke spokojenosti. Detailně si naplánovat, jak má u každého jednotlivého člověka služba probíhat, aby to pro něj bylo co nejvíce vyhovující. To vše je základem individuálního plánování.

Plánování, které má smysl

Výsledkem plánování je, že s každým člověkem pracujeme jinak, individuálně. Tak, jak on to potřebuje. V co největší míře zohledňujeme klientova přání a potřeby. Každého vnímáme jako jedinečnou osobnost. I když daný člověk verbálně nekomunikuje a mentálně i fyzicky je na tom špatně. I tak přemýšlíme nad jeho jedinečnými potřebami a preferencemi a snažíme se je nejrůznějšími metodami zjistit a naplnit.

Služba se přizpůsobuje klientovi místo toho, aby se klient přizpůsoboval službě, jak to bývalo obvyklé dříve. V tom spočívá smysl a přínos individuálního plánování.

Obejdeme se bez cíle?

A co cíle? Všude nám přece říkají, že hlavně musíme mít v plánech dobře formulované cíle, vyhodnocovat je, přehodnocovat a hlavně aby se ty cíle neopakovaly. Souhlasím s tím, že dobře stanovené cíle jsou pro mnoho klientů užitečné. Ale musí mít svůj cíl úplně každý? Odkud jsme získali pocit, že to tak musí být?

Mluví o tom zákon o sociálních službách a standardy kvality. Ale o čem přesně zákon mluví? „Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby.“ Co je tím myšleno? Přesně to, co je popsáno o dva odstavce výše. Sociální služba se přizpůsobuje jednotlivým klientům, jejich potřebám a očekáváním. Výsledkem individuálního plánování je služba poskytovaná klientovi na míru podle jeho potřeb, zájmů a preferencí.

Tvůrci zákona si jistě nepředstavovali, že budeme například lidi na sklonku života nutit, aby si stanovovali cíle, o které sami nemají zájem a pak je budeme obtěžovat s jejich plněním.

A že se mají cíle vyhodnocovat? Především se má vyhodnotit, jestli služba probíhá dle potřeb a přání klienta. Jestli se v rámci služby skutečně daří naplnit to, proč klient službu vyhledal.

Maják na cestě

To, proč klient službu vyhledal a co od ní celkově očekává, bychom mohli nazvat jako dlouhodobý cíl. Já ho budu nazývat „velký cíl“. Velký cíl si můžeme představit jako maják, který naší spolupráci s klientem dává jasný směr. Stručně shrnuje, co chce klient za pomoci služby dosáhnout. K čemu má klientovi služba posloužit? Proč je ve vašem zařízení? U pobytových služeb tento velký cíl obvykle funguje v horizontu let. A měl by být vyjasněný společně s každým klientem, případně s jeho rodinou. Když tento dlouhodobý cíl vyjasněn není, tak sociální služba nemůže být kvalitně poskytována. V praxi jsem si ověřil, že většina zaměstnanců dokáže tento dlouhodobý cíl (představu, vizi) docela dobře u většiny klientů vyjádřit. A to i u klientů, kteří nekomunikují a mají těžší postižení.

U dílčích, krátkodobých, „malých“ cílů je situace jiná. Jsou to cíle typu: chci se naučit zapínat si sám knoflíky, vařit si kávu v rychlovarné konvici nebo sám jezdit v MHD. U mnoha klientů jsou tyto cíle užitečné. Ale pokud se u člověka s hlubokým postižením takový cíl nepodaří nalézt, vůbec to nevadí. Takový člověk většinou krátkodobý cíl ke spokojenosti nepotřebuje. Přesto jeho individuální plán může být velmi kvalitní a soustředí se na jiné podstatné věci.

Místo složitého hledání cíle si například mohou pracovníci položit otázku: co ještě můžeme pro tohoto člověka udělat, aby se mu dařilo lépe?

Ale i u lidí s těžším postižením je potřeba mít vyjasněný „velký cíl“. Mít jasno v tom, kam naše (spolu)práce s klientem směřuje. A čas od času se ohlédnout a ověřit si, zda se zvoleným směrem skutečně pohybujeme.

Jaké jsou vaše zkušenosti ohledně cílů v individuálním plánování? Podělte se o své názory v komentářích níže na stránce. Díky!