Balvan, který před sebou lidé valí. Strašák, kterého se lidé bojí. Žrout času, zbytečná zátěž, formalita, generátor zbytečných papírů. V mnoha organizacích lidé vnímají individuální plánování zhruba tímto způsobem. A přitom by to mohlo být úplně jinak.
Proto jsem se rozhodl napsat sérii článků, díky kterým začnete mít individuální plánování raději. Alespoň v to doufám. Budete v něm vidět větší smysl, přínos a užitek. Budete schopni vytvářet kvalitnější plány a bude vás to stát méně času.
Dnešní článek začneme otázkou: co vlastně plánujeme a proč?
Spousta klientů v sociálních službách žádné jasně definované cíle nemá a vůbec jim to nechybí. Například senioři. Jen málokterý senior si do budoucna plánuje nějaké velké cíle. To je přirozené a naprosto pochopitelné.
Přesto se však individuální plánování až příliš často točí hlavně okolo stanovování (osobních) cílů, jejich plnění a vyhodnocování. Výsledkem je, že se plánování věnuje věcem, které samotného klienta příliš nezajímají. Navíc tím vzniká zbytečný několikanásobný stres.
Stres č. 1: Pracovník sedí u počítače, přemýšlí a trápí se. „Můj klient nemá žádný cíl. Co já tam jenom napíšu. Minulý rok cíl měl, ale teď nemá žádný. Ach jo. Musím na něco přijít.“
Stres č. 2: Pracovník sedí u klienta a trápí se společně. „Tak pane Nováku, neříkejte mi, že nemáte žádný cíl. Něco tam přece napsat musíme.“ Pan Novák nakonec podlehne. „Tak tam dejte, že budu chodit do dílny plést košíky.“
Stres č. 3: Plnění cíle. „Pane Nováku, vy už jste tři týdny nebyl v dílně. Měl byste chodit, když to máte napsané jako cíl.“
Přehnané zaměření na cíle většinou ničemu nepomáhá a může dokonce i škodit. Samozřejmě existují sociální služby, které jsou více orientované na cíle. Ale například typický senior nepřichází do domova pro seniory proto, aby tam plnil nějaké cíle. To je asi to poslední, co od této služby čeká.
Prvním nejčastějším omylem v individuálním plánování je přílišné zaměření na cíle.
Když nejde o cíle, tak o co tedy v individuálním plánování jde? Je to docela jednoduché. Vyjasňujeme si s klientem, jak bude vypadat naše spolupráce. Jak bude služba probíhat. Nic víc, nic míň. Zjišťujeme, co klient chce a co nechce. Plán se týká všeho, co se s klientem chystáme dělat. Od rána do večera a někdy i v noci, pokud se jedná o pobytovou službu. Plánujeme, jak konkrétně bude vypadat naše pomoc v běžných každodenních situacích, jako je například hygiena, oblékání, jídlo apod. Zjišťujeme, co klient zvládne sám a v čem potřebuje pomoc. A jak přesně by naše pomoc a asistence měla probíhat, aby to danému klientovi co nejvíce vyhovovalo.
Každý člověk má jiná přání, jiné potřeby, jiná očekávání a proto u každého klienta musí služba probíhat jinak. Individuálně. To, o co především jde, je individuální přístup. Možnost přizpůsobit se potřebám, přáním, požadavkům a očekáváním jednotlivých klientů. „Je nás na světě hodně a každý jsme jiný.“ Takto to shrnul jeden senior.
Pokud pracujete v pobytové službě, můžete si položit jednoduchou otázku: může ráno klient vstávat, kdy chce? V zařízeních, kde individuální přístup není příliš rozvinutý, vyvolává tato otázka často rozhořčený nesouhlas a odpor. Vždyť to přece nejde, aby si každý dělal, co chce! Vždyť máme rozpis dne. Musíme stihnout hygienu a další věci. A snídaně se vydává jen do půl deváté atd. Naopak v zařízeních, kde jsou skutečně respektovány potřeby a přání klienta, bývá odpověď stručná: Ano, každý vstává, kdy chce, to je přece samozřejmé.
Nejde tedy o žádné abstraktní principy, ale o konkrétní každodenní situace. Rozhoduje sám klient o tom, jak probíhá jeho den? Nebo o tom rozhodují pracovníci či zavedený režim v zařízení?
V individuálním plánování hledáme cestu, aby každý klient sociální služby mohl žít co nejvíce samostatně, spokojeně a po svém. Aby se klienti nemuseli přizpůsobovat zavedeným režimům a pořádkům, které jim nevyhovují. Jde o to, aby se naopak služba dokázala pružně přizpůsobit potřebám jednotlivých klientů. To je hlavní cíl individuálního plánování.
V minulosti tento přístup zdaleka nebyl běžný. Očekávalo se, že se klient přizpůsobí režimu v zařízení, ať už se mu to líbí nebo ne. Řadě klientů ale zavedený režim nevyhovoval. O těchto klientech se říkalo, že jsou nepřizpůsobiví a případné problémy se řešily například tlumícími léky. Je to tedy úžasný pokrok, že v současnosti se sociální služby daleko více zaměřují na individuální potřeby a přání svých klientů. Snaží se jim co nejvíc vycházet vstříc a do ničeho je nenutí. Individuální plánování je jeden z nástrojů, který pomáhá, aby sociální služby fungovaly právě tímto způsobem. A pokud se to daří, tak výsledkem je, že se lidem v sociálních službách žije o poznání lépe.
Jestli chcete, napište do komentářů, jaká je vaše zkušenost s individuálním plánováním. Vnímáte ho jako zbytečný nesmysl nebo užitečný nástroj?
Přihlaste se
na jeden z oblíbených akreditovaných kurzů
Informace o všech kurzech naleznete ZDE.
Zjednodušujeme
individuální plánování
Program Joplan vám přináší snadný způsob, jak vytvářet jednoduché, přehledné a kvalitní individuální plány. Ulehčete si práci ještě dnes!
Je to hezké, ale co s klienty ležícími a už téměř nekomunikujícími.
Další problém z praxe je ten, ze i když je vše co nejpečlivěji vyplněno, spousta PSS, které svou práci dělají roky a jsou už více než vyhořelé, nemá zájem dělat něco jinak. Respektivě pro ně na víc… Přizpůsobovat se klientům. Každou chvíli slyšíme hloupé poznámky tipu: ,, proč klienty vytahujeme z postelí ven na vzduch nebo do spol. dalších klientů, proč za nimi chodíme si povídat, proč jsme na ně tak hodné, proč nám trvá krmení tak dlouho,proč si s nimi povídáme při hygieně,… “ a to je velký problém více zařízení ( potvrdily mi to kolegyně pracující jinde s kterými jsem v kontaktu ). A s tím bohužel nejde nic dělat ( teda aspoň u nás jsme to zkoušely a přímo u ředitele poukázaly na hrubé chováni našich kolegyň, ale bohužel… je to slovo proti slovu, takové nehezké jednání s klienty probíhá za zavřenými dvěřmi a klient si stěžovat většinou už nemůže,nebo nechce, nebot se bojí. Je z minulého režimu naučen držet jazyk za zuby a také se stalo, že pak tyto kolegyně na stěžujícího klienta nepříjemně naběhly ve stylu ,, tak vy jste si na mě stěžovala? “ Je to smutné a srdce rvoucí, ale bohužel realita… Když přidám zkušenost z vypínáním zvonků ( prý aby neotravovali ) a zamykání v noci na pokoji, aby ti s demencí neutekli… Je to katastrofa…
Takže inviduální plánování je ve spoustě domovech pouze věcí, kterou je nutno vyplnit na papíře nebo do pc a do praxe ho uvede jen část personálu, která je za to od služebně starších kolegyn slovně napadána, shazována nebojim se použít ten výraz až někdy do slova šikanována…
Dobrý den a díky za popsání vaší zkušenosti. I lidem, kteří leží a nekomunikují se služba může přizpůsobit dle jejich individuálních potřeb. Ale tyto potřeby je nutné vypozorovat, zeptat se rodiny atd. A právě u lidí, kteří nekomunikují, je užitečné, aby byly věci jasně domluvené a popsané.
Atmosféra ve vašem zařízení, kterou popisujete, asi individuálnímu přístupu příliš nepřeje. To mě moc mrzí. Také taková zařízení znám. V těchto zařízeních je individuální plánování skutečně pouze formalita. A jak píšete, pokud vedení neusiluje o změnu, tak asi není cesta, jak to zlepšit. Na druhou stranu znám i spoustu skvělých zařízení, kde je klient brán s respektem, jako individualita a personál se každému snaží vycházet vstříc. A v těchto zařízeních obvykle individuální plánování není formalita, ale užitečný nástroj.
Srdcervoucí zkušenost, v našem zařízení jsme se s takovým člověkem po dlouhých peripetiích rozloučili. Takové pečovatelky dokáží zmanipulovat na svou stranu mnoho personálu. Nebyl to jednoduchý boj, šlo to pomalu, ale jakmile se píchlo do vosího hnízda, přesvědčili jsme tím také vedení. Naše zkušenost je nebát se, a věřit že lež má krátké nohy. Začalo to kontrolou jídla pro klienty, jelikož klienti nedostávali vše na co měli nárok a co si platili, dostávali menší porce, a to jen aby zbylo. Potrefené husy se daly do pohybu, rozhlašovaly všude samé lži, ale pravda se ukázala, a ze studu sami odešly.
Souhlasím s článkem, ani si nedovedete představit jak bych si přála aby to tak fungovalo.
Ráda bych se dočkala odbourávání zažitých stereotypů, zajetých postupů. Dokud nezačneme v zařízení používat všichni selský rozum,, dívat se na věc stejně, dokud budeme ve všem hledat problém, a pokud budeme prosazovat jen své individuální názory, a nebudeme respektovat názory ostatních tak se asi nedočkám. jen za dobu kterou jsem v sociálních službách se na pozici koordinátora individuálního plánování vystřídalo pět pracovníků.
Díky, odbourávání zažitých stereotypů je opravdu výzva 🙂
Dobrý den, článek byl pro mne velmi užitečný. Pro seniory je opravdu těžké stanovit cíle a ještě více pokud mají demenci a sami si už nedokážou říct. Vše se snažím v tomto případě zjistit pozorováním a od rodiny.
Individuální přístup upřednostňuji, jsou přeci v domově od slova doma a tak by se měli i cítit. Všechno jde když se chce. Za pokus to vždy stojí něco vymyslet aby to vyhovovalo oběma stranám.
Děkuju s pozdravem Irena. K
Dobrý den, díky za komentář a jsem rád, že byl článek pro vás užitečný.
Dobrý den,
vždy čekám na Vaše články, jsou pro mě velkým přínosem, jsou jasné a srozumitelné.
Myslím, že máme již konečně všichni jasno ve standardech i v IP a co naše slavné GDPR?
Já jsem zoufalá z toho papírování, je mně upřímně líto seniorů, kteří s naší pomocí sotva přelouskají a pochopí různá vnitřní pravidla organizace, žádost, seznam úkonů, ceník, smlouvu, práva a povinnosti… a ještě dostanou dalších několik papírů ohledně osobních údajů 🙁
Dobrý den, díky za Váš komentář. Myslím, že součástí dobré praxe jsou i jednoduché a srozumitelné písemné materiály, zvlášť ty, které jsou určeny klientovi. Příklad si můžeme vzít v bankách – dříve vám dali tunu nesrozumitelných papírů. Dnes třeba Air Bank má dokumentaci jednoduchou a srozumitelnou. Tak když to jde v bankách, proč by to nešlo v sociálních službách?
Individuální plán péče je potřebný, ale plánování cílů a vymýšlení něčeho? Jaký bude Váš cíl ve stáří? Neumírat v bolestech, ve špíně, hlady, žízní…. asi tak.
Pokud nejsou vytvořené dané počty personálu pro danou skupinu v zařízení, jde vše víte kam. Komunikativní, stěžující, náročnější klienti s menším příspěvkem na péči, mají plán péče či cíl plněný na 100% …. ale co ti nekomunikativní, nestěžující, s velkým příspěvkem na péči??? Ti jdou často stranou, protože personál zaměstnávají ti z první skupiny. A nemají na výběr, protože počty klientů na jednoho pracovníky jsou převážně přehnané. Práci v soc. službách dělám 27 let a můžu vám říct, že vše se otáčí špatným směrem. Dříve byla priorita péče o ty nemohoucí a druhá skupina šla stranou, ta se podporovala v tom, být soběstačný, komunikovat mezi sebou ve společnosti seniorů, dnes se klienti nesnesou a vyžadují komunikaci s personálem, který supluje jejich přátelé, rodinu….jenže v počtech personálu, to nelze.
Dobrý den, moc mě mrzí, že máte tak špatnou zkušenost. Já sám ročně navštívím desítky zařízení sociálních služeb. Některá fungují opravdu výborně a potkáte v nich spokojené zaměstnance i klienty. A někde je to naopak skoro jako za trest, ať už jste zaměstnanec nebo klient. A otázka zní, co je hlavní příčina tak velkých rozdílů?
…dobrý den, individuální plánování je poslední dobou dost obtížné, nebo spíše jeho realizace. Jak již zde někdo psal tak jsme za “ policajty“ mezi seniory 90+, kteří se mezi sebou vzájemně nesnesou a když se do toho přidá demence tak se nestíháme divit. Takže plánování je zaměřeno převážně na udržení soběstačnosti a sebeobslužnosti a na věci, které jsou snadno splnitelné. Pokud chce klient rituál v odpolední “ kávičce z automatu“, prosím….bude ji mít. Trošku si popovídáme a přiznám se, že u toho stíháme sledovat cvrkot okolo. Není možné vyhovět všem, ale snažíme se, aby byli naši klienti spokojení…
Jinak se zde někdo zmínil o zamykání klientů na pokoji….problém je v něčem jiném. Po nedávné kontrole ombudsmana nám bylo řečeno, že i klienti s demencí ( ano i ti přímo z jiné galaxie) mají nárok na zamykání se na pokoji. Oni sami sebe. Myslím, že si každý člověk, který v dané péči pracuje, dokáže představit následky.
Dobrý den, chápu vaše rozpaky nad doporučením ombudsmana. Ale bezpečné zamykání se lze řešit tak, že použijete zámek, který lze z druhé strany lehce odemknout, i když klient nechá klíče v zámku. nebo použijete zámky podobné jako na WC, také ty se dají zvenčí v případě potřeby velice snadno otevřít a pro zachování soukromí jsou dostačující…
Souhlasím s výše napsaným, co se nekomunikujících klientů týká. I když se u něj cíl už nestanovuje, klienta už personál zná a ví, co je pro něj dobré. Stanoví si u něj nějaký režim dne, aby mu vyhovoval, aby nebyl příliš unavující, aby neproseděl téměř celý den na zadku (na vozíku), ale přijde rodina a ta trvá na tom a na onom, bez ohledu na naše zkušenosti a únavu svého otce, maminky. V tom vidím hodně velký problém, protože místo, aby klient v klidu dožíval své dny, plní přání svých dětí. A dostávám se ke komunikujícím, kde je to podobné. Stanovíme cíl, ale rodina chce něco jiného, než klient sám a proto se vyhoví rodině, aby si nešli stěžovat. Vedení by se za personál nepostavilo. Takže?
Nakolik plnit přání rodiny, pokud jsou v rozporu s přáním klienta nebo s jeho zájmem a potřebami? Dobrá praxe je taková, že rozhodující je přání a zájem klienta. Rodina nemůže o klientovi rozhodovat proti jeho vůli a zájmům (dokonce ani kdyby člen rodiny např. vykonával funkci opatrovníka). Personál tedy respektuje vůli a přání klienta a rodinám je toto vysvětleno. Nutnou podmínkou ovšem je, že všichni pracovníci včetně vedení v tom jsou jednotní. Takto to naštěstí funguje ve většině zařízení, které znám.
Vy píšete, že za vás se vedení nepostaví. Radši vyhoví rodině, aby nebyly problémy. To je jednoznačně špatná praxe. V některých zařízeních se bohužel vyskytuje. A s tím bohužel jako řadová zaměstnankyně nemůžete dělat nic…