Dejte si pozor na jazyk

Zkuste si všímat jazyka, který v práci používáte. A myslete na to, že používání normálního, běžného jazyka je jeden z účinných způsobů, který pomáhá vytvářet domácí atmosféru a pocit skutečného domova. Je to způsob, jak klientovi pomoci, aby se cítil méně jako „klient“ a více jako člověk.

Místa, kde se zastavil čas

Sociální služby v České republice se vyvíjí. Můžeme mluvit o přechodu od ústavního modelu k modelu sociálního začlenění. Pro ústavní model byly (a bohužel stále ještě jsou) typické velké budovy, velké areály, koncentrace lidí s postižením nebo seniorů na jednom místě. Důraz je v tomto modelu kladen na odbornou péči, zajištění bezpečí klientů, převládá zdravotní či výchovný aspekt péče. S ústavním modelem je také spojena “ústavní hantýrka”, jejíž používání si lidé často ani neuvědomují.

Co je malé, to je hezké

Model sociálního začlenění přináší důraz na podporu běžného života v běžném prostředí. Již ne velké budovy a areály, ale běžné domky a byty jsou tím vhodným místem pro poskytování sociální služby. Klient je podporován ve své samostatnosti a co největší nezávislosti. Zařízení sociálních služeb již nepřipomíná nemocnici, ale působí zcela civilně. Civilně působí i zaměstnanci. A civilní je i jazyk, který při své práci používají.

Používejte v práci úplně běžný jazyk. Jazyk, který pomáhá, aby se u vás lidé cítili pokud možno jako doma.

Chceme-li pro klienty vytvářet domácí prostředí a podporovat běžný způsob života, nestačí pouze postavit nebo pronajmout domky a byty a tam klienty nastěhovat. Ohromně důležité je také nastavení personálu. Jestli je svým myšlením a přístupem zakotven spíše v ústavním modelu anebo v modelu sociálního začlenění.

Nenápadná síla slov

Vnitřní nastavení personálu se projevuje v používání jazyka. Existuje typický „ústavní“ jazyk. A existuje běžný jazyk. Běžným jazykem lidé mluví například doma nebo s přáteli.

Uveďme si pár příkladů. Začněme zdánlivými detaily. Říkáte, že je klient „v pokoji“ nebo „na pokoji“? „V bytě“ nebo „na bytě“? „V posteli“ nebo „na lůžku“? Že se šel projít nebo že je na vycházce? A máte ve vašem zařízení obývák nebo denní místnost?

Jako doma? Nebo v jako nemocnici?

Všimněte si, že prvně uvedené výrazy používáme my sami, když jsme doma. Řekneme například: jsem v pokoji. Spojení „na pokoji“ naproti tomu užíváme, když jsme mimo domov. V hotelu, v nemocnici. Cítíte ten rozdíl?

Když se jdeme projít s dětmi a partnerem či partnerkou po obědě do parku, obvykle říkáme, že jdeme na procházku. Ovšem když jsme na neschopence, tak nám lékař povoluje „vycházky“. A jestli se doma díváte na televizi v obýváku nebo „na denní místnosti“, na to se asi ptát nemusím.

První způsob vyjadřování podporuje pocit domova. Tady jsem doma, tady rozhoduji sám o sobě. Druhý způsob je daleko více instituční. Podprahově vyjadřuje poselství: tady nejste doma, tady nerozhodujete vy, ale někdo jiný.

Člověk nebo diagnóza?

Možná ještě důležitější je způsob, jak hovoříme o klientech. Všiml jsem si zvláštní věci. Občas mluvím s přáteli, kteří byli na delší stáži v nějakém zařízení například v Anglii. A často se stává, že vypráví o nějakém člověku a já ani po pěti minutách hovoru nevím, jestli se vyprávění týká nějakého klienta nebo spíš kolegy. Jak je to možné? Hovoří zkrátka o člověku. Vypráví o tom, co ten člověk dělal nebo co společně zažili. A je zajímavé, že zcela přirozeně se tato vyprávění stáčejí spíše k pozitivním zážitkům.

V Čechách je to přesně naopak. Když někdo chce pohovořit o nějakém klientovi, téměř pokaždé se v první větě dozvíme nejrůznější diagnózy, omezení a handicapy. „Já pracuji s paní, která trpí demencí, je imobilní a navíc bývá občas i agresivní“. Tak. A první dojem o tomto člověku je na světě. „A já zase pracuji s pánem, těžké mentální postižení, nekomunikující.“ Krásná vizitka. Jako by tyto informace byly to hlavní, co potřebujeme o člověku vědět. Kdo z nás, když se s někým seznamuje, říká nejprve přehled svých chorob a diagnóz?

Jazyk, který pomáhá

Chcete-li změnit způsob, jakým lidé ke své práci přistupují, změňte způsob, jak o své práci hovoří, říká psycholog a firemní poradce Dave Logan. Pro sociální služby to platí stoprocentně. Způsob, jakým o práci hovoříme, je výrazem vnitřního myšlenkového nastavení. A naše myšlenkové nastavení ovlivňuje naši práci zcela zásadně. Pokud to jen trochu jde, používejte v práci úplně běžný jazyk. Jazyk, který pomáhá, aby se u vás lidé cítili pokud možno jako doma.

baner kopretina

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Objednejte si nový e-book!

Nejstručnější a nejsrozumitelnější návod,

jak vytvořit kvalitní individuální plán.

Čeká vás 42 stran, které jsou nabité konkrétními postupy, technikami, zkušenostmi a příklady z praxe. Naučíte se vše potřebné, abyste dokázali plánovat dobře a s chutí.

Komentáře
  1. Martina Zemanová napsal:

    Děkuji, pro některé kolegy jsem pošuk, když je opravuji. A spojení “na pokoji”, mě úplně dostává. Článek sdílím ☺.

    • Jiří Sobek napsal:

      Díky, myslel jsem, že je to spíš taková moje libůstka, všímat si těchto věcí. Ale jak vidím, zdaleka v tom nejsem sám 🙂

  2. Jana Linertová napsal:

    Moc děkuji za tento článek, mluví mi z duše. Je to přesně tak, řada zaměstnanců si vůbec neuvědomuje, jak je mluva důležitá a to jste z mého pohledu pokryl pouze část. Skutečnost je někdy ještě horší, slovo dokáže být opravdu zbraň a co je vyřčené, těžko se bere zpět.

  3. Monika napsal:

    Konečně to někdo napsal!! Také s tím “bojuji” v práci (domov pro seniory) :-).

  4. anna napsal:

    Blbost, úplná blbost, klientovi s mentálitou na úrovni předškolního věku je úplně jedno , jestli se řekne – na pokoji, nebo- v pokoji. Nechápou ten rozdíl, nikdy se nesetkali s ničím jiným a i kdyby, tak je jim to úplně fuk. Musíme rozdělovat lidi s mentálním postižením a seniory, tam s Vámi plně souhlasím.

    • Alena Brožková napsal:

      Milá Anno, doufám, že nepracujete u lidí s mentálním postižením. Není jim fuk plno věcí bez ohledu na míru postižení.

    • Štěpán napsal:

      Nesouhlasím s Vámi. Není to jedno. Není jim to fuk. A není fuk jak mluvíte s lidmi, bez ohledu na úroveň jejich mentální úrovně.
      Podstatné je to, že způsob jakým mluvíte vyjadřuje cosi zásadního o tom kde a jak máte (vnímáte) druhého člověka. Pokud je vám tedy jedno, že s dospělým člověkem (byť s mentálním postižením) mluvíte jako s dítětem (nebo hůře dehonestujícím způsobem) vypovídá to o tom, že ho s velkou pravděpodobností nevnímáte jako rovnocenného partnera. Což je přístup – postoj, který vnímám jako velmi destruktivní a pro práci s lidmi mimořádně nevhodný.
      Navíc se můžeme zamýšlet např. i nad tím, že jsme to my, kdo je zodpovědný za to jak to v sociálních službách vypadá. A řeč – váš projev – v tomto zmůže hodně.

  5. Alena Skolová napsal:

    Pravdou je ,že některým zaměstnancům vůbec nedochází ,co vypustí z pusy směrem k našim uživatelům a kolik škody tím způsobí .Co se jednou řekne ,nejde vrátit .

  6. Hana Kubátová napsal:

    Děkuji, moc zajímavé, už dlouho přemýšlím, proč používáme v práci výraz “paní je na pokoji”:). Jelikož to používáme všichni, asi nebude jednoduché to změnit :(, ale za pokus to stojí.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů