První pokušení v pomáhající profesi: být vždy ochotný a milý

1.pokušení
S každou profesí jsou spojeny určité stereotypní představy. A řekl bych, že poměrně rozšířená představa o příslušnících pomáhajících profesí vypadá tak, že jsou to ochotní a milí lidé, kteří každému vždy rádi pomůžou. Nebo by měli takoví být. To může být názor běžných lidí, veřejnosti. Ale s touto představou se často ztotožní i sám pomáhající. Poznal jsem mnoho lidí, kteří jakoby v sobě měli zakódovaný vnitřní příkaz: „musím být milý, musím být ochotný, musím každému vyjít vstříc, nesmím nikoho odmítnout“. Toto vnitřní přesvědčení bývá často velice silné. Člověk se snaží přemáhat a říká si: musím to zvládnout, vždyť je to přece moje povinnost. To však vede k vnitřnímu napětí. Žádný člověk nemá sílu vždy a každému vyjít vstříc, ještě k tomu s úsměvem na tváři. Pokud by člověk pokračoval ve své snaze naplnit tuto ideální představu, může to vést k pocitům únavy, zklamání a vyhoření. Co by tedy měl sám sobě připomínat člověk, který se chce vyhnout prvnímu pokušení pomáhající profese?

Nemusím každému vyjít vstříc

Nemusíme a často ani fyzicky nemůžeme vyjít vstříc každému, kdo nás požádá o nějakou pomoc. V některých případech je v pořádku říci ano, ale máme také právo říci ne. Máme právo nastavit si svoje hranice a určit si, co ještě zvládneme a co už ne. Někdy je naše ne užitečnější než ano. Například v situaci, kdy vás klient o něco žádá z pouhé pohodlnosti. Vaše ne mu pomůže, aby se naučil více využívat své vlastní síly.

Nemusím být s každým zadobře

Touha být ochotný, milý a vycházet každému vstříc bývá spojena s potřebou být s každým zadobře. Když jsme s každým zadobře, přináší nám to pocit přijetí, jistoty a bezpečí. A představa, že někoho zklameme, vzbuzuje naopak velice nepříjemné a ohrožující pocity. Lidé proto dělají mnoho věcí, do kterých se jim vůbec nechce, jen aby naplnili očekávání druhých a byli s nimi zadobře. Následkem toho ale přestávají být zadobře sami se sebou. Zkrátka i v pomáhající profesi bychom měli najít odvahu občas někoho zklamat a vydržet nepříjemné pocity, které to v nás může vyvolat.

Mohu připustit a prožívat své negativní emoce

A jsme u nepříjemných pocitů. Nikdo se v sociálních službách nevyhne nepříjemným emocím. Hněv, zklamání, frustrace, odpor – i tyto pocity do pomáhající profese patří. Někteří lidí se snaží tyto pocity potlačit, nedat najevo, tvářit se, že neexistují. Mají pocit, že je chyba, když tyto emoce cítí. Potlačená a přehlížená emoce však nezmizí, ale kvasí někde v hlubinách našeho podvědomí. A dá o sobě vědět, až se to bude nejméně hodit. Proto je lepší nepříjemnou emoci přijmout a věnovat jí svou pozornost. Dovolit si tuto emoci skutečně cítit. To mnohdy stačí. Emoci nemusíme vyjádřit navenek vždy s plnou silou. Když cítíme hněv, nemusíme hned zuřit. Ale můžeme najít vhodný způsob, jak dát bez přetvařování najevo, co se v nás odehrává.

Je to paradoxní, ale člověk se stává lepším pomáhajícím pracovníkem, když opustí svojí touhu být vždy ochotný a milý. Proč? Protože se stane více sám sebou. Je sám k sobě vlídnější a pozornější. A to se promítne i do jeho vztahu k druhým, mimo jiné i ke klientům, kterým pomáhá.

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Přihlaste se na kurz

Akreditované kurzy online

Chcete uspořádat akreditovaný online kurz přímo pro vaši organizaci za výhodných podmínek? Pokračujte ZDE.

Objednejte si e-book!

Nejstručnější a nejsrozumitelnější návod,

jak vytvořit kvalitní individuální plán.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů