Teror v práci ve čtyřech dějstvích

Mobbing

Někdy se práce může stát noční můrou. Co dělat, aby k tomu nedošlo?

Petra ve svých třiceti letech nastoupila do nového zaměstnání. Práce ji od začátku bavila a kolegyně se také zdály být fajn. Jen s Janou si od začátku nějak nesedly. Na rozdíl od Petry měla Jana v kolektivu své pevné místo. Petra postupně zjistila, že o ní Jana začíná šířit různé nepravdivé fámy. A vypadalo to, že ostatní těm pomluvám věří. Doneslo se k ní také, že ji Jana opakovaně kritizuje před nadřízenou i před klienty. A různé větší či menší podpásovky začaly být čím dál častější. Jana začala na Petru přehazovat některé úkoly, do kterých se jí nechtělo. A Petra se bála odmítnout, nechtěla Janu ničím dráždit. Ale ani její ochota nepomohla situaci zlepšit. Jana si k ní dovolovala čím dál víc. Neustálé jízlivé a kritické poznámky Petru čím dál víc deptaly. Práce se pro ni postupně stala malým soukromým peklem. Nejhorší bylo, že nevěděla, co s tím. Není to nakonec všechno její chyba? Zdálo se jí, že všichni stojí na straně Jany. A tak se nakonec po poradě s kamarádkou rozhodla dát výpověď.

Tento příběh je o mobbingu neboli systematickém psychickém týrání na pracovišti mezi kolegy. Pokud se vám týrání zdá jako příliš silné slovo, můžeme mluvit o systematickém psychickém deptání.

Definice mobbingu říká, že týrání způsobuje jedna či více osob alespoň jednou týdně po dobu šesti měsíců. Obětí mobbingu je dle statistik až 23 % zaměstnanců. To není málo, že?

A dokonce až polovina zaměstnanců se dle statistik stala svědkem mobbingu či bossingu (týrání ze strany nadřízených). A i když by se mohlo zdát, že v sociálních službách pracují vesměs hodní a empatičtí lidé, tak podobná čísla platí i pro tuto oblast. Překvapuje vás to? Upřímně řečeno, mě ano.

Fáze mobbingu

1. „Nevinný“ začátek

Když je řeč o týrání na pracovišti, tak to není tak, že oběť někdo přiváže k radiátoru a začne ji mučit. Na začátku vlastně „o nic nejde“. Posměšky, legrácky, žertíky, narážky, “vtipné” přezdívky… Proti tomu se dá jen těžko bránit. Ovšem někteří lidé vás svými posměšky a legráckami dokáží pěkně zdeptat. Neomylně míří na vaše citlivá místa. Smějí se, ale vám moc do smíchu není. Spíš do pláče. Ale takové drobné konflikty a nesnáze přece patří k životu. Nebo ne?

2. Systematický psychický teror

Doba nevinných legrácek a žertíků je pryč. Přichází pomluvy, schválnosti, intriky, podrazy, ponižování, ironizování, zesměšňování, podceňování, neustálá kritika, zveličování chyb, donášení, vytěsňování z kolektivu, obviňování, osočování, přehlížení, zahanbování, zastrašování. Někdy i hrozba fyzickým násilím. A také přesouvání nepohodlných úkolů a drobné či větší sabotáže. Například krádeže pomůcek a dokumentů nebo záměrné poskytování nesprávných informací. Docela slušný seznam, že?

3. Případ se stává „oficiálním“

Dříve či později si nadřízení případu všimnou a je nutné nějak zasáhnout. Může se stát, že nadřízený se přikloní na stranu trapiče (mobbera). Usoudí, že příčinou problémů a sporů na pracovišti je vlastně oběť mobbingu. Oběť se stává viníkem v očích nadřízených. Nadřízení často oběť ani nevyslechnou a situaci řeší za jejími zády a v její neprospěch.

4. Vyloučení

Z pohledu nadřízených je nutno se zbavit nepohodlného pracovníka. Je to nespravedlivé, ale bohužel se to stává. Pokud nechce oběť dobrovolně odejít, najde se celá řada prostředků, jak se jí zbavit (přeložení na jinou práci, na jiné pracoviště, výpověď).

Příčiny mobbingu

Příčiny mobbingu jsou v zásadě dvě. Atmosféra na pracovišti a osobnost mobbera. Živnou půdou pro vznik mobbingu je atmosféra napětí, řevnivost, závistivost, špatná komunikace, neřešené konflikty, nejasná pravidla a kompetence, chaotické řízení, málo oceňování a hodně kritiky, příliš důrazu na výkon. V takové atmosféře bych rozhodně pracovat nechtěl. A přesto takové kolektivy existují a není jich zas až tak málo.

Průšvih je v tom, že člověk si zvykne na všechno. I na špatný kolektiv. Zvykne si a zůstává. Možná má pocit, že jinde to stejně nebude lepší.

V této podivné atmosféře se dobře daří lidem, kteří mají k mobbingu sklony. Většinou jsou to autoritativní typy, manipulátoři. Lidé s přehnaným pocitem vlastní důležitosti a s velkou potřebou obdivu. Ctižádostiví a soutěživí, se sklonem k podvádění a lhaní. A pod tím vším pečlivě skrývají vnitřní nejistotu. Takový mobber ovšem na první pohled nemusí vypadat jako nějaké monstrum. Může klidně působit jako milý a v zásadě oblíbený člověk.

Co se s tím dá dělat

Naštěstí existuje něco jako prevence mobbingu. Je potřeba nepřehlížet a nezlehčovat různé varovné signály, než se mobbing naplno rozjede (viz „nevinný“ začátek). Řešit drobné konflikty a nedorozumění. Podporovat otevřenou komunikaci v týmu. Vytvářet atmosféru důvěry, jistoty a vzájemného ocenění. Vyjasnit a určit jasné hranice, pravidla a kompetence a dbát na jejich dodržování.

To je samozřejmě práce hlavně pro šéfa, ale svým dílem může k prevenci mobbingu přispět každý zaměstnanec. Vzpomeňme si, že celá polovina lidí byla v práci svědkem mobbingu nebo bossingu. A často ti lidé nic nepodnikli. Možná se jim zdálo, že vlastně o nic nejde. Možná nevěděli, co by měli udělat. A možná se báli, že příště by mohli být sami v roli oběti.

Co pomáhá, pokud má člověk pocit, že se obětí mobbingu již stal?

  • Řešit konflikty a nedorozumění, nenechávat různé situace vyznít do ztracena.
  • Rozhovor s mobberem: někdy může pomoci otevřený rozhovor a jasné vyjádření, že chování mobbera je pro vás nepřípustné.
  • Nezůstat sám, požádat o pomoc: obrátit se na vedoucího, zaměstnavatele, kolegy, supervizora, rodinu a přátele.
  • Shromažďovat důkazy mobbingu: dělat si záznamy, evidovat svědky, schovávat si problematické maily a sms zprávy apod.
  • Pokud není šance na urovnání, je lepší nenechat se dále trápit a odejít. Existuje spousta skvělých týmů, ve kterých se žádní mobbeři nevyskytují.
  • Další informace a profesionální pomoc můžete také získat na http://mobbingfreeinstitut.cz.

Máte sami nějakou zkušenost s mobbingem? Stali jste se svědkem situace, kterou považujete za mobbing? Napište svoji zkušenost či názor do komentářů (viz dole).

Je to citlivá oblast a možná budete chtít zachovat soukromí. Stačí tedy vyplnit jen vaše křestní jméno nebo přezdívku. Mail nikdo neuvidí, ale můžete klidně vyplnit i nějaký smyšlený, pro váš klid.

wow 7

Jiří Sobek
Lektor, konzultant a nadšený pisatel článků.

Objednejte si nový e-book!

Nejstručnější a nejsrozumitelnější návod,

jak vytvořit kvalitní individuální plán.

Čeká vás 42 stran, které jsou nabité konkrétními postupy, technikami, zkušenostmi a příklady z praxe. Naučíte se vše potřebné, abyste dokázali plánovat dobře a s chutí.

Komentáře
  1. jerry napsal:

    Naprosto přesně popsána situace v naší organizaci. Všechny fáze jako podle předem připraveného scénáře. O to smutnější a závažnější je, že mobber je nejvyšší nadřízený, který se obklopuje spolupracovníky stejného typu – nejen s popsanými vlastnostmi: “Většinou jsou to autoritativní typy, manipulátoři. Lidé s přehnaným pocitem vlastní důležitosti a s velkou potřebou obdivu. Ctižádostiví a soutěživí, se sklonem k podvádění a lhaní. A pod tím vším pečlivě skrývají vnitřní nejistotu. Takový mobber ovšem na první pohled nemusí vypadat jako nějaké monstrum. Může klidně působit jako milý a v zásadě oblíbený člověk.”, ale navíc hloupí a psychicky nevyrovnaní. O to více si svou moc dokazují na slušných a pracovitých lidech, kteří v organizaci pracují již mnoho let. A protože se jedná o výše zmíněné sociální služby, je to bolestivější o to, že v těchto zařízeních pracují lidé většinou ze svého přesvědčení a dobrým srdcem, nikoliv ranaři pro peníze. Díky této atmosféře za posledních čtvrt roku odešlo již více než 10% zaměstnanců. A to je citelná ztráta. Bohužel jiné řešení,než výpověď z pracovního poměru, není.
    Děkuji Vám za velmi hezký a výstižný článek.

    • Jiří Sobek napsal:

      Děkuji za zkušenost a držím palce, aby se situace ve vaší organizaci obrátila k lepšímu. Snad nějaká šance existuje…

  2. viki k. napsal:

    pro jerryho

    Nemyslím si, že řešením je odchod. To je útěk z boje. Je lepší vypudit ty rádoby vedoucí. Předpokládá to však spolupráci ostatních spolupracovníků, dosud se chovajících jako stádo. A to je problém. Buď jsou všemi mastmi mazaní, nebo zlí, nebo chudí duchem, kdoví.
    Mám osobní zkušenost, že se v nejvyšším vedení organizace našel člověk, který měl všech pět pohromadě, kterému to myslelo, měl přehled, potřebný rozhled i nadhled, vizi a odpovídající inteligenci. Každý šéf, pokud není majitelem, má nad sebou ještě někoho mocnějšího, a toho je třeba najít a zasvětit. Jinak se situace nezlepší a dál vaše organizace půjde od deseti k pěti, dokud ji někdo nerozpráší.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů